Má fyzická kondice je ...... - no spíš není. Jak jsem psala v předchozím blogu, sport není mým koníčkem a podle toho to tak vypadá. Maurizio taky není žádný atlet a navíc ho chytla záda.
Ale dnes bylo krásně a sedět doma u televize či u počítače, to by byl hřích. ,,Hele, zajdem na hrad? Já tam byla naposledy před dvěma lety se ségrou a ty?" Koukal na mne, jako bych spadla z višně. ,,Jako pěšky? Já tam byl před x lety, ale víš jak je to do kopce?"
Pěšky jsme to šli jen jednou, když se šel pochod míru. Chodí se z Perugie do Assisi každý rok, ale nám to bohatě stačilo z Bastie. Dnes - po dlouhé ,,gaučingové" zimě (gaučing je nejoblíbenější sport Maurizia), nebylo vhodné jít pěšky z Bastie, kde bydlíme. Asi by jsme skončili v Assisi na pohotovosti, ne na hradě.
I když jsme vyjeli autem na horní parkoviště, stále to byl kus do kopce a na teploměru pětadvacet stupňů.
Alespoň jsem procházeli Assisi tam, kde jsme to ještě neznali. Všimněte si těch dveří. Ve všech okolních domech je výška vstupních dveří stejná - to by bylo boulí, bydlet tady.
I ve střední Itálii, v městečku, kde je samej kámen, můžete potkat zahradu plnou palem. Miluju palmy.
Cestou je i pár zajímavostí. Tahle je tedy dost nechutná, ale musela jsem vám ji vyfotit. Doufám, že nejíte. Pokud ano, odložte talíř - pro jistotu.
,,Kájo, koukej na ty kamínky přilepený na plotě," říkal mi synovec, když jsme tudy procházeli před x lety. Já už tenkrát věděla od Francesca, že to nejsou kamínky. ,,Fuj, nesahej na to, to jsou vyžvejkaný žvejkačky." Někdo má zámečky na mostě, někdo žvejkačky na plotě. Kdo a proč to začal - nevím. Ale je vidět, že je to tradice. Už deset let to tam je - možná i víc, ale naštěstí plot trochu zarostl, takže z deseti metrů jsou vidět tak tři.
Zpocená jak dveře od chlíva, konečně jsem pod hradem.
,,Jé bar, dáme si kafe?" Potřebovala jsem si trochu odfrknout. Kapučíno a zmrzlina, půl hodinky přestávka a jde se na hrad Rocca Maggiore, který začali stavět v roce 1173. Mne začali ,,stavět" o osm set let později, ale Rocca Maggiore je teda zachovalejší. Po několika desítkách schodů, musela jsem si zase odpočinout. No nedivte se, zima byla dlouhá, lenost přibyla, fyzička ubyla.
Úzkým točitým schodištěm, kam se má nožka číslo jednačtyřicet nevešla, tudíž jsem stoupala bokem a vzpomněla jsem si na lyžařský výcvik v sedmé třídě, dostali jsme se na první věž. Assisi jsme měli jako na dlani.
To teda byla panoramata!
Funěla jsem tedy jako lokomotiva, ale byla to fakt nádhera. Tady na té fotce dole, tam bydlíme.
Úzkým a dlouhým tunelem, dostali jsme se na druhou věž. Naštěstí tam bylo málo lidí, jinak bych v tom tunelu měla prsa o dvě čísla menší. Tunel je tak úzkej , že se s protijdoucím prostě musíte třít. A jelikož jsou Američani docela obézní národ, třeli se všichni, i když jsem strčila zadek do okýnka, abych se co nejvíce uklidila.
Maurizio se hned po výstupu na druhou věž posadil. Myslela jsem, že ho bolej záda, ale to nebyl ten problém. Na druhé věži nebyla zeď, jen nízký plot a on má závratě. Vypadal docela komicky, ovšem do smíchu mu moc nebylo. Ale i když seděl - fotil.
A že bylo co fotit.
Fotila jsem jako Japončíci, takže se mi tady na té věži vybil telefon. Ale nevadí, Kája si poradí a štípla jsem telefon Mauriziovi. On fotil svým úžasným fotoaparátem, ze kterého uvidím fotky nejdříve za měsíc. Ital - na všechno má dost času.
Před odchodem jsme se ještě zašli podívat na výstavu, kde byl mimo jiné i pás cudnosti, který mne zaujal svou ,,pohodlností.
Naštěstí na hradě není restaurace - domů bych se tím úzkým východem pravděpodobně nedostala. Na tom hradě je prostě všechno nějaké trpasličí.
Do restaurace jsme si raději zašli dole v Assisi, kde kostel Svatého Františka a typické italské uličky nikdy neomrzí.
Arrivederci ..............třeba někdy tady v Assisi.
