,,Ty ten toaleťák snad žereš," smál se Maurizio, když jsem šla k němu do koupelny pro další ruličku. ,,No jo, holky mají větší spotřebu, nemají Šamšu, kterej se jen oklepe." Koukal na mne nechápavě, a tak jsem mu povykládala příhodu, která se stala před čtyřiadvaceti lety, když byly mému synovci asi dva roky. Na těch dětech člověk nejvíc vidí, jak stárne. Mně připadá, že se to stalo před pár lety a ono už je to čtvrt století
Jak už víte mám sestru Ivetu, která se narodila v srpnu 1968, týden po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Docela se divím, že mamka neporodila o týden dřív - z toho šoku. Iveta je tedy ,,dítě okupace." Z vyprávění mých rodičů si pamatuji, že mamku tenkrát vezl do porodnice obrněný vůz. Ale jestli je to pravda, nebo si naši dělali legraci, to už se nedozvím. Jisté je, že v té době bylo možné všechno.
A David, Ivetin syn a můj synovec, který se narodil na podzim 1989, ten je zase ,,revoluční dítě." Když se nad tím zamyslím, je to zvláštní. Oba se narodili ve zlomovém období naší republiky, s jedním okupace začala, s druhým skončila. No uvidíme co přijde, až se můj synovec stane otcem a moje sestra babičkou.
Když Iveta dovezla Davídka z porodnice, připadal mi strašně ošklivej . ,,Proč je tak růžovej a flekatej ?" Ptala jsem se ségry, ale hned jsem chytla facku od mamči. ,,Co povídáš, vždyť je krásnej ." Nebyl! Jako většina novorozenců co jsem viděla. Ale pro maminky a pro babičky jsou to ty nejkrásnější děti. Podle mne jsou krásný, až když se ,,odbarví," když už nejsou flekatý nebo žlutý. I když žlutý zas nejsou tak ošklivý. ,,Ty máš krásnou holčičku. A jak je krásně opálená." Rozplývala jsem se nad miminkem jedné známé. ,,Ona má žloutenku, ale už je to dobrý." Odpověděla mi známá a já měla v tu chvilku hubu rudou, jako bych sežrala chilli papričku. Ne nadarmo říkají černoši, že barevní jsme my, ne oni. Oni jsou furt černí, ale třeba já jsem občas jako chameleon.
Ovšem to nebylo nic proti tomu, když si u mne jeden kolega kupoval růžové tričko s kytkou. ,,To je pro tebe? Vždyť v tom budeš jak teplouš." ,,Ne, to je pro mého druha." Odpověděl mi s úsměvem a tričko si koupil - frajer. Já bych v tu chvilku potřebovala taky nové tričko, protože jsem se to svoje hanbou propotila. A ten den jsem byla rudá až do večera, jak jsem se styděla. Teď jsme kamarádi.
Ale vraťme se k Davidovi. Tenkrát mi bylo šestnáct let, můj synovec se mi sice nelíbil, ale i tak jsem byla pyšná. Jsem teta! V jeho novém kočárku, pro kterej byla ségra se švagrem v NDR, vezla jsem ho ukázat mé nejlepší kamarádce Lucce na Srpeček. ,,Hele Kájo, není on nějakej flekatej ?" Ptala se mě Lucka, když civěla do kočárku. ,,To jsou všechny malé děti, on se vybarví. Doufám! Ale kočárek máme pěknej co?" Chudák Davídek, kdyby mě tak slyšela máma. Ale co můžete čekat od šestnáctileté puberťačky. Předvádím tedy Lucce super ,,západní" káru. Bleděmodrá trojkombinace, otočná dvojkolečka, která byla na zdolávání chodníků a obrubníků naprosto na prd, houpat s ním taky nešlo, ale tenkrát opravdu super moderní kočárek. Jezdila jsem po Hlubočepích, pro Sevak do drogerie, pro Rolo do sámošky, pro rohlíky k řezníkovi. Musela jsem přeci všem ukázat, že mám synovce a jakej máme ,,západní" kočárek. Hlubočepy byla vesnice, takže kdo mě neviděl, ten se to od řezníka či v sámošce dozvěděl.
Moje sestra pobejvala s Davídkem často u nás. S manželem bydleli na Smíchově, v Kotevní ulici. Tam to na procházky vhodné opravdu nebylo. Naštěstí sedla u nich před domem na tramvaj č.12, která ji dovezla skoro až k nám. Hrávala jsem si s Davídkem v pokojíčku, chodila jsem s ním ven a Iveta si mezi tím vyvařila a vyžehlila pleny. Vůbec si neumím představit, jak to ty mámy dělávaly. Když jsem dělala baby-sitter , málem jsem nad tou plenou omdlela. A to jsem ji jen zabalila a vyhodila, stejně tak jednorázové ubrousky. Opravdu velké díky za Pampersky .
,,Kájo, já musím čůrat." Vedu synovce na záchod, když už mu bylo něco přes dva roky. Nadzvednu prkýnko, on se vyčůrá, vezmu papír a utírám ho. ,,Ale Kájo, ty nevíš, že Šamša se neutírá, ale oklepe?" Nevěděla jsem a zůstala jsem jako opařená s hajzlpapírem v ruce. ,,Promiň." Nevěděla jsem ani co říct. David udělal ksichtík , aby mi dal najevo, že jsem absolutně nemožná a odešel. To mu zůstalo dodnes. A nejen jemu! Ségra, synovec, Maurizio - všichni studovaní vysokoškoláci , všichni chodící encyklopedie . Jedinej blbec v rodině jsem já. Takže mi to občas dají najevo. Ale já už jsem si zvykla. Někdo je chytrej , někdo sympatickej . A jak říká můj švagr: ,,někdo musí bejt lopata."
Davídek rostl a byl čím dál hezčí. Blonďatého miláčka všichni zbožňovali. Ve školním věku vypadal úplně stejně jako Kevin, z filmu Sám doma. Naštěstí nedopadl jako Kevin. I když byl v pubertě taky někdy na přesdržku.
Vystudoval VŠCHT, i když původně zamýšlel být veterinářem (několik let byl na brigádě v ZOO Praha), ale poté co se bez problémů dostal do Brna na VFU - rozmyslel si to. Takže teď máme v rodině inženýra. No co, jeden veterinář stačí. David je nejen chodící encyklopedie , ale taky velkej cestovatel. Jako veterinář by nejspíš neprojezdil a neviděl tolik států, takže nakonec asi udělal dobře. Má rád oblasti, kde je zima. Navštívil wordcamp ve Finsku, ale že by přivezl tetě něco z Laponska od Santy, to ne. Teď pracuje na Islandu v Reykjavíku. Já jsem zmrzlá, jen když koukám na jeho fotky. Brrr, ale jsou nádherný. Nejvíc se mi líbí fotografie polární záře. Baví ho sportovat, jezdí na všem možném i nemožném. Minule mi půjčil nějaký terénní skateboard, ale jak se to jmenuje, to už nevím. Ani jsem to vědět nechtěla, když jsem si na tom před barákem málem rozbila držku. Můj synovec je jediné dítě v naší rodině, ale za to se fakt povedl! Je chytrej a pořád se vzdělává. Celej teta ......to byl vtip.
Maurizio mi vždycky říkával:,,pokud se nám narodí dítě a bude chytrý po tobě a hezký po mně, tak to bude fakt chudák."
