Změna je život a člověk má i ve středním věku zkusit všechno to, o čem si myslí, že by ho mohlo bavit. A vůbec nevadí, že to nikdy předtím nedělal.
Před odjezdem do Itálie, pracovala jsem v komunitním bydlení jako psychoterapeut, v Itálii zase jako asistentka na veterinární klinice (na operačním sále). Obojí mě nadchlo hned ze začátku a bavilo po celou dobu. A obojí jsem opustila jen kvůli mému stěhování se - nejdříve do Itálie a v druhém případě z Itálie. Teď, po třech letech od návratu do Čech, našla jsem konečně práci, která mě nadchla. Vracím se domů unavená, ale nadšená. Po večerech se učím nové věci, které jsou k mému zaměstnání potřeba, protože ani tohle jsem nikdy předtím nedělala. Není to sice takový skok (od toho co jsem studovala), jako byla psychoterapie nebo veterina, ale i tady se člověk musí naučit novému. A tak se šprtám programy, tabulky, snažím se absorbovat vše, co mi říkají moji kolegové a hrozně mě to baví. Jak říká můj kolega z Moravy:,,Hoříš, nehasit."
A jak říkají moji přátelé:,,Tohle je práce přesně pro tebe, i když já bych to dělat nechtěl." Jo je, alespoň tu svojí ukecanou hubu konečně i zpeněžím. A co vlastně dělám? Prodávám to, co má rád snad každej. Ženský i chlapi, od dětí až po důchodce.
,,Potřebujete se zapracovat," rozhodl šéf a koupil mi lístek na Moravu. Díky tomu jsem odjela na moji první služební cestu.
,,Vem si ty nový boty z Itálie, ať ti to sluší," poradil mi Michael a já ho poslechla. Ovšem už jsem ho neposlechla v tom, že si mám pro jistotu vzít do tašky i ty staré tenisky. Jízda vlakem do Olomouce byla rychlá a fajná. Wifina, voda, káva - vše zdarma a občerstvení za pár korun. Oproti leteckým společnostem opravdu překvapení. Stejně rychlý a fajný byl i můj kolega, oblastní manažer Moravy, který na mne čekal na nádraží.
,,Tož vítejte u nás," usmál se Standa a vyjeli jsme do terénu. Za hodinku už naše vykání přešlo plynule do tykání. Když jsou dva ukecaní a navíc ,,stejná krevní skupina," jde tykání rychle a od srdce. Což se mi poštěstilo i s kolegyní v naší kanceláři. Celý den se jezdilo od města k městu, během jízdy jsem se od kolegy učila pracovní postupy v teorii, ve městech v praxi. Bylo vidět, že tuhle práci ovládá skvěle. Najezdili i nachodili jsme spousty kilometrů a já už v prvním městě cítila, že vzít si nové kožené boty byla veliká chyba. Odpoledne mi bylo jasné, že si z Moravy přivezu nové tenisky.
,,Kde tady máte obuv?" Zeptala jsem se Standy, když mě dovezl večer před hotel ve městě, kde bydlí. ,,Tož přejdeš náměstí, po mostě rovně a dolů, je to kousíček." Nakoukla jsem do Google map, abych věděla kudy kam. Nebylo to daleko, ale když jsem se v pokoji podívala na mé puchýře přes celou patu, tak se obchod s obuví, vzdálený asi kilometr a půl, zdál jako nedosažitelný cíl. No co, musím tam nějak dojít, pomyslela jsem si a rozhlédla se po náměstí, kudy to bude asi nejkratší. Kdyby bylo léto, tak se zuju a jdu bosa. Tma, nikde ani živáčka, cizí město, divnej pocit. Když v tom vyšla z vedlejší ulice elegantní paní asi v mém věku.
,,Dobrý večer, prosím vás kudy nejkratší cestou k obuvi? Potřebovala bych opravdu tu nejkratší, protože jsem tady na služební cestě a já blbec si vzala nové boty, chápete." Usmála jsem se nad svojí hloupostí a paní se usmála taky.
,,No, to máte pěknej kus. Jestli chcete, já tam zrovna jedu vedle nakoupit, tak vás hodím, ale auto mám dole pod školou a musím se ještě zastavit u babičky pro dceru." Vytřeštila jsem oči překvapením. Paní očividně nebyla posera jako já. Poděkovala jsem a s radostí přijala její nabídku.
,,Jedu od hotelu do obuvi s hrozně hodnou paní," pro jistotu jsem vytočila Michalovo číslo. Člověk nikdy neví, co kdyby mě někde zamordovala, vždyť já si snad prvně v životě sedla sama do auta k někomu cizímu. Vím, jsem posera a pako, ta paní byla o dvě hlavy menší a o dvacet kilo lehčí než já. Asi moc koukám na detektivky! Ale když nastoupila o kousek dál třináctiletá dcera, byla jsem hned klidnější. Před obuví jsem jim děkovala tak moc, že jsem si málem omlátila hlavu o kapotu. Tak tohle by se mi v Praze asi nestalo! Prodavačky v obchodě byly také moc milé a snažily se mi víc než hodinu pomoct vybrat boty, které by měly měkkou patu a nebyly by pro důchodce. Nic - buď malé nebo tvrdé. No, když má někdo nohu velikosti dětské lyže, výběr není velký. Trpělivost místních prodavaček mě překvapila. Ukázaly mi nejdříve několik druhů patěnek a poté snad každej škrpál v obchodě. Po hodině jsem už byla dost zoufalá. Naštěstí v dnešní době chlapecké tenisky, podobají se těm holčičím, a tak jsem v oddělení pánské sportovní obuvi našla jeden vhodný kus, jinak bych si asi musela koupit důchodky. Místní omladina pak před obchodem kulhavé stařence poradila, kde a jak posledním autobusem na náměstí k hotelu. Druhý den, čekalo nás Brno. Nechápu, co ti Pražáci proti těm Brňákům mají. Já si v obchodech se všemi skvěle rozuměla. S jednou starší paní vedoucí, která mi připomínala film Žena za pultem, povídala bych si dlouhé hodiny. V jiném obchodě byla zase paní majitelka tak pohostinná, že to vypadalo, jakoby ona prodávala svoje zboží nám a né mi jí. Nikdo se ani v nejmenším neušklíbl, když mě Standa představoval jako svoji kolegyni z Prahy - ba naopak, všichni mě u nich v Brně vřele přivítali.
Já nerozlišuju podle toho, jestli je člověk z Prahy či z Brna, jestli je bílej nebo černej atd. Já rozlišuju lidi na dobrý a na hajzlíky, na pozitivní a na negativní, na fér a na faleš. A tu druhou kategorii se snažím vypustit z mého života. Není totiž čas ztrácet čas. Jak zpíval Kája Gott - čas letí jako bláznivý, já nechytím ho ani vy ... a mně už táhne na pade. Zrovna o víkendu, když jsem s rodinou slavila narozeniny, říkala jsem Michalovi:,,Ten nejkrásnější dárek k narozeninám už jsem od vás všech dostala. A to, že teď jsem stoprocentně šťastná. Pro mne je totiž ten nejcennější dar pevné zdraví, čistá láska, rodina co drží pospolu a práce, která člověka baví a naplňuje." Díky Bohu a mým blízkým, spokojená jsem byla už delší dobu. Ale k tomu úplnému štěstí mi chyběla práce, co by mě bavila jako ty dvě předešlé, které jsem musela opustit kvůli stěhování se. A pak ... snad štěstím, snad souhrou náhod, dostala jsem se k práci oblastního manažera.
,,Mám z vás radost Karlo, děláte to dobře, vítejte v týmu," řekl mi den před mými narozeninami šéf. Ani netušil, jak mě tím potěšil, protože právě touto větou dolil kalich mého štěstí až po okraj. A jelikož jsem člověk vděčný, budu s tím kalichem zacházet opatrně, aby se ani kousek toho štěstí nevybryndal.
PS: Jen na psaní mi moc času nezbývá, tak snad tím neztratím vaši přízeň, která mě už tolikrát povzbudila a pomohla v nelehkých situacích. Díky za ni a ať jste šťastni i vy, čtenáři moji milí :)
