Dva roky utekly jako voda a mně připadá, že jsem z Čech nikdy neodjela. Jako bych byla v té slunné Itálii jen na dovolené. Kam se na mne hrabe Jules Verne s jeho dvěma roky prázdnin. Já měla prázdniny dvanáct let.
,,Come (jak)?" Vypadne ze mne často, když mluvím s Michaelem. Je to zvláštní, že po dvou letech v Čechách mi přijdou ještě na mysl některá italská slovíčka dříve, než ta česká. Michael je chytrej chlap, většinou pochopí co říkám, a když to nepochopí, zeptá se a pro příště si to už pamatuje. Na rozdíl ode mne. Já tu angličtinu nepochytím, i kdyby mi jí hučel do hlavy od rána do večera.
,,Ty na mne mluv italsky, já ti budu odpovídat anglicky. Tím si oba procvičíme jazyk co známe a z toho co neznáme něco pochytíme." Navrhl jednou na procházce. ,,Já chytím tak leda rýmu, ale zkusit to můžeme."
A tak občas naše procházky prokládáme jazykovým kurzem, přičemž se docela dost nasmějeme. Italština je krásnej a chytlavej jazyk, má spoustu zajímavých spojení a pokud k tomu přidáte italskou gestikulaci … .
Piccini piccioncini (malinkatí holoubci), fatti fatti tuoi (starej se o sebe) nebo sei fuori come il balkone (jseš venku - mimo jako balkon), to neznalce italského jazyka pobaví, i když si tyhle fráze těžko zapamatuje. Ovšem věta - ma va fan culo (ale jdi do pr...e), tu se každý (po slovech buongiorno - dobrý den a ti amo - miluji tě) naučí hned.
Ale v Itálii tahle věta nemá tak vulgární důraz. Používá se i mezi kamarády, sourozenci, spolupracovníky, jako třeba u nás - jdi do háje. A dá se použít i v legraci. Třeba jako včera, když jsem jí řekla Mauriziovi třikrát v jednom rozhovoru a Michael myslel, že se hádáme. Nehádali jsme se, bylo to použito jako odpověď na Mauriziovu větu: ,,Italština ti jde furt dobře, i po dvou letech, to mě dost překvapilo, když máš v hlavě jen ty dva neuroni, co tam hrajou na schovku." Nebo když jsem ho pochválila, jak dobře udělali před léty náročnou operaci, protože kocourek Benni stále žije. A on mi odpoví: ,,To víš, my tady neprodáváme mortadellu." Je to prostě furt stejnej komediant a teď už i fajn kámoš.
Ale nejen italská slovíčka mi proběhnou hlavou. Také vzpomínky, kterých je za ta léta assai (strašně moc). A tak jsem se po jednom rozhovoru a po poradě s Michaelem rozhodla, že začnu psát do blogů i vzpomínky na italský život, nejen na ten v socialismu.
,,Píšu o tobě pár řádků do blogu," zavolala jsem před pár dny Mauriziovi (můj bývalý přítel) do Itálie. ,,No nevím jestli ti dám povolení, ale hlavně mě nepomlouvej, já si to vygooglím," smál se Maurizio a já se smála taky, protože mi to připomnělo jednu, dnes už veselou scénku z naší italské domácnosti.
To jsme se takhle jednou hádali a řvali na sebe tak, až se z toho skoro rozezněly zvony v Assisi. To víte, Itálie. A já do té hádky hezky česky zařvala:,,Nenávidím tě!"
,,Co? Co jsi to řekla?" Rozčiloval se Maurizio, protože mi nerozuměl. ,,Vygoogli si to." Třískla jsem dveřma, až omítka opadala. A on nebyl línej a vygooglil si to. Týden pak se mnou nemluvila ani klika u dveří.
Je to stejně moc fajn, že se člověk po čase se svým bývalým zasměje hádkám a scénám, u kterých před pár lety kopal do zdi (nekopejte do dlaždiček v bačkorách, dost to bolí!), že si v dobrém zavzpomíná na to dobré i zlé a hlavně, že zůstane s tím druhým kamarád. Za ta léta jsem poznala, že moudrý a sebejistý člověk, který měl svého partnera opravdu rád, se po čase, až pominou ty nejsilnější emoce, nad rozchodem povznese a začne se s tím svým ex normálně bavit. Takže Mauriziovo svolení mě moc potěšilo a Michaelova rada ještě víc:
,,To je záslužné povolání," povídá Michael, když jsme jednoho rána snídali a koukali na film 8 statečných. ,,Každé povolání je záslužné. Třeba takovej veterinář, kterej rozdejchá šest čerstvě narozených štěňat, to je taky záslužné." Při pohledu na tu psí smečku jsem si vzpomněla, jak se mrskalo štěňaty v dlani hlavou dolů, aby jim vytekla voda z dýchacích cest, jak se jim masírovalo srdce nebo vpouštěl kyslík do čumáčků (při akutním porodu císařem) a začala jsem o tom klukům vyprávět. Oba poslouchali každé slovo, což se u nich nestává často, protože u snídaně už jsou většinou myšlenkama v práci a ve škole. ,,No, tohle napiš, to je zajímavý, proč vůbec nepíšeš o tom, co jsi prožila v Itálii, to by čtenáře určitě bavilo, protože žít dvanáct let v jiné zemi není jako zajet si tam na dovolenou," usmál se ten můj pan božský a šel mladýmu připravovat svačinu.
A tak se v mém prvním vzpomínkovém blogu, díky jedné fajn snídani a osmi statečným, vrátím do Assisi na veterinární kliniku, kde jsem sedm let pomáhala se vším možným, občas (pro mne) i nemožným.
Ale to zase až příště, ať furt neříkáte, že je to moc dlouhé ;)
Arrivederci a presto!
PS: Chápete, že Google vám přeloží arrivederci jako sbohem místo na shledanou? A na shledanou jako addio, což je sbohem? Tak to jsem zvědavá, co si z toho blogu ten Maurizio vygooglí ;) :-D
