Skoro každý měl nebo má nějakou tu vadu na kráse. V dětství se s tím nějak sžije, v dospělosti se tomu zasměje, ale to dospívání, tam to bývá leckdy tvrdý oříšek.
,,Kájo, taky se ti ve škole smáli, že jsi zrzavá?" Ptala se mě nedávno dospívající dcera mé známé. Sladkých sedmnáct … krásnej věk. Ale ne pro nás - zrzavé. I ona má hlavu jak hořící Brandejs (tak mi říkávali puberťáci).
,,Ano smáli. Tenkrát jsem si strašně moc přála být cokoliv, jen né zrzka." Usmála jsem se tím chápajícím, ale posmutnělým úsměvem, protože jsem přesně věděla, jak se ta holka cítí. ,,Tobě se spolužáci smějou? Je to furt stejné? Myslela jsem si, že v dnešní době už to tak není, že už si nemusí zrzavé děti a mládež prožívat to, co tenkrát já." Divila jsem se a bylo mi jí hrozně líto. Měla nešťastný výraz v obličeji a její modré oči vypadaly jako studánky. Pak se rozpovídala o klukovi, kterého platonicky miluje a před kterým jí cizí kluci ztrapnili. ,,Víš, když na mne před celou třídou ti kluci řvali, jestli jí mám zrzavou, myslela jsem, že se propadnu hanbou. A on stál hned vedle mne. Hrozně jsem se styděla. Fakt hrozně."
Přesně jsem se vžila do jejích pocitů, které jsem měla za těch čtyřiačtyřicet let už tolikrát. ,,Jo, to znám, proti tomu se budeš muset holka zlatá obrnit asi až do důchodu. I ve středním věku se totiž najdou kreténi, co se tě na tohle zeptají. A klidně před celou hospodou. Víš, zrzavé dospívání byl i pro mne boj. Navíc se tenkrát nosívala trvalá, takže jsem byla fakt krasavice. Ale jak tě tak poslouchám, tak se za těch pětadvacet let v tomto směru nic nezměnilo. Až na tu trvalou - naštěstí."
V myšlenkách jsem se na chvilku přenesla do dospívání a rozhodně to nebylo příjemné vzpomínání, jako v mých retro blozích o dětství. Na tohle raději nevzpomínat … těch probrečených nocí. Ale to jsem jí vyprávět nemohla.
,,Nefňukej veverko, jednou ti budou tu tvojí zrzavou barvu závidět a kluci se o tebe poperou." Snažila jsem se jí utěšit přesně tak, jako tenkrát utěšovali dospěláci mne. Věděla jsem, že to v tuhle chvíli vůbec nepomůže, ale třeba si na to jednou s úsměvem vzpomene jako já. Dana (moje ,,teta"), paní Brandejská (naše krásná zrzavá sousedka), Jirka Helekal (náš kámoš ze Cvičáku) a jiní dospěláci mi tuhle větu říkávali často. Jenže já jim tenkrát (stejně tak, jako ona mně dnes) nevěřila. Zkusila jsem to tedy jinak.
,,Víš co píšou na OnaDnes o zrzkách? Že jsou výjimečné, že vynikají hlavně svým temperamentem a divokou povahou, které mají na rozdávání. Mají prý zvláštní osobité kouzlo, nikdy nejsou nudné a dokážou neustále něčím překvapovat. Zároveň se o nich často tvrdí, že jsou výbušné, tvrdohlavé a drzé. A to poslední ti můžu potvrdit." Smála jsem se a po chvilce se konečně začala usmívat i ona.
Ale do školy se jí moc nechtělo. Vždyť tam byl ten, do kterého se tak zamilovala a před kterým jí tak ztrapnili. Ani se jí nedivím, asi si tím holt musí projít každý zrzek, když je nás jen 1-2% světové lidské populace. Ani jsem netušila, že zrzavé vlasy a modré oči jsou tou nejvzácnější kombinací na světě. Pokud jste prý zrzavý, levák a máte modré oči, jste statistická anomálie. ,,Genetický mutant." Naštěstí nejsem levák, jen jsem trochu levá.
Věděla jsem, že my zrzci se nikdy pořádně neopálíme, protože jsme na slunce citliví (těch puchýřků na ramenou, co jsem měla v dětství … au), a že zrzavé vlasy se sice hrozně špatně obarví, ale nebudou nikdy šedivé (časem a slábnutím pigmentu vyblednou přes blond do bíla). Netušila jsem však, že se této barvě vlasů říká tizianová, jelikož italský renesanční malíř Tizian často znázorňoval ve svých obrazech rusovlásky.
Co si člověk všechno na stará kolena díky psaní blogů nepřečte. Ale četla jsem jen to pozitivní, to negativní přeskakuju. Za prvé už jsem si toho negativního v mládí díky té mé zrzavé palici užila dost a za druhé se už dlouho snažím vyhýbat všemu negativnímu, ať jsou to články, lidé nebo situace.
Pokřikování typu - veverko, liško, hoří Brandejs nebo pochcanej plech, to byl věčnej kolotoč, na kterej si člověk časem zvykl. Musel, když to slyšel od dětství. Ovšem věta: ,,Máš jí zrzavou?" Pronesená hlasitě, před kamarády a ,,nejlépe" před někým, do koho jste platonicky zamilovaní, to je fakt podpásovka. Taky se mi to párkrát stalo. Vždycky jsem zrudla jak ruská vlajka a nejraději bych se tenkrát vsákla do asfaltu. Ještě dnes se mi občas stane, že nějaký ožrala v hospodě pronese poznámku: ,,Rezavá střecha, vlhkej sklep" nebo nadpis tohoto článku. Ale v mém věku už se nad tím pousměju a myslím si své. Stejně jako nad tím, když se mě v Itálii na pláži každé léto někdo zeptal, proč jsem tak bílá. V malém městě, kde mě všichni znali, nemohla jsem odpovědět: ,,A proč ty jsi debil?" Ale měla jsem to x-krát na jazyku. Představte si srpen v Kalábrii, já namazaná padesátkou a stejně jsem se každý rok někde spálila. No není lepší bejt bílá jako mozzarella? Většina zrzků se nemůže opalovat - nebo lépe, každé léto se chtě-nechtě někde spálí. Ať jsem se mazala sebelíp, vždycky jsem na nějaké místečko pozapomněla. A tak jsem raději celé dny trávila pod slunečníkem a poslouchala od dospělých (asi méně inteligentních lidí) x-krát denně větu: ,,Proč jsi tak bílá?"
To nepochopíš! Na to si prostě musíš zvyknout! Stejně jako na otázku: ,,Máš jí zrzavou?"
