Lepší už to nebude, ale buďme pozitivní

Jste plní smutku a zlosti? Potřebujete se z toho vypsat? Vypovídat? Chápu, ale dva dny negativity na sociálních sítích by mohly stačit. 

Od počítačů to stejně nevyřešíte. Jen ubližujete sami sobě. Nenávist a strach vám kazí nejen krásné podzimní dny, ale také vaše zdraví.

Život jde dál, naštěstí pro nás. Ale co my víme, co bude zítra? Tak proč si strachem a stresem ničit dnešek? Vždyť i Francouzi šli v sobotu do restaurací, do kina, za zábavou.

Už takhle máme každý nějakej ten zdravotní problém. Střední a starší generace mě pochopí, když řeknu: ,,To je furt něco!" 

Jednou je to krční páteř - od té bolí hlava jako po mejdanu. Jenže člověk na žádném mejdanu nebyl. Jen seděl celý den u počítače nebo držel několik hodin mimino v náručí. Jo kdyby mejdan, alespoň bych si řekla: ,,Nemáš chlastat blbče." 

Jednou je to žlučník či žaludek - on už člověk ve středním věku nemůže slupnout večer u televize pytlík česnekovejch brambůrek nebo tabulku oříškové čokolády. Vždyť můj žaludek je ve večerních hodinách línější než já. Třeba při vánočním nočním pečení, když musím ochutnávat, to je pak ráno Maalox můj nejlepší kamarád.

Jednou je to nějaká bulka - s tou vždycky letím za doktorkou a ta už mi říká, že jsem prostě bulkovitá. Ať je to uzlina na krku, cysty v hlavě, v prsou nebo ucpaná mazová žláza v boku - ano, i to jsem měla. V mládí mi to rašilo na obličeji v podobě beďarů, teď mi to leze bokem. 

A jednou jsou to zaražené větry. No nesmějte se. Máme je občas všichni a dokážou nás pěkně potrápit. Vždycky si při nich vzpomenu na mého spolužáka. Tenkrát jsme byli na škole v přírodě, když se Martin svíjel bolestí břicha. ,,Neboj Martínečku, to budou jen prďánky." Říkala mu jeho maminka, která s náma jezdila jako dozor. A měla pravdu! Na tu větu jsem si vzpomněla zrovna minulý týden, když jsem vozila kočárek a nemohla jsem se narovnat, jak mě bolelo břicho. Už už jsem chtěla jet na pohotovost, když tu najednou ... ops ...... ops, ops. Naštěstí nikdo přede mnou, nikdo za mnou. A hned jsem byla jako rybička. 

Prostě lepší už to nebude. Ale člověk si zvykne. Důležité je, probudit se s dobrou náladou, poděkovat za každé nové ráno a snažit se být pozitivní. Já vím, občas to jde ztěžka, ale musíme trénovat a pilovat to. Musíme vidět krásu v maličkostech a problémy jako maličkost!

Skoro každý z nás má nějaké potíže a denně se bojíme o naše blízké. Když bychom k tomu ještě přidali strach z toho, co se děje ve světě, tak to si rovnou můžeme zařídit sezení u Chocholouška.  

Dnes je neděle, venku svítí sluníčko a vůně kávy se rozléhá po celém bytě. Maurizio se vrátil z práce a donesl mi dorty. Sednu si do houpacího křesla, koukám na žluté chryzantémy ve váze a poslouchám sousedku, jak se nahlas směje. Její smích mě vždycky zahřeje u srdce. I když je jí pětasedmdesát let, Anna Maria (tak se jmenuje) se směje jako mladá holka. Vždy ji potkáte usměvavou a hezky upravenou. Nikdy si nestěžuje, i když celé dny hlídá tři malé vnučky. Jak to ta ženská dělá - ještě se musím hodně učit. Ale snažím se.

,,Jak to šlo v práci? Musíš tam i odpoledne?" Zeptám se Maurizia, který zrovna dokončil pracovní telefonát. Ano, Ital pracuje i v neděli - je jiná doba, už neplatí pořekadlo, že Ital v létě nepracuje a v zimě tančí. Tady v Itálii už teď maká každej, kdo práci sežene. Dokonce i já! Ale práce s dětmi mě baví. Možná je to tím, že vlastní děti nemám. Do práce se i těším, což je důležité a u mne překvapivé. Jak by řekla moje sestra: ,,No to čumím ty lemro líná." 

Sousedka dotelefonovala, Maurizio šel provozovat svůj oblíbený sport - gaučing a já píšu. Psaním blogů relaxuji a naplňuje mě to (díky vaší návštěvnosti), ale musím na to mít čas a náladu. Nejraději píšu blogy o dětství, protože na tu dobu ráda vzpomínám a jsem tak nějak blíž rodičům i ostatním, které jsem měla ráda, ale už tu nejsou. Podle čtenosti a diskuze vidím, že vzpomínkové blogy se líbí i vám. I vy rádi vzpomínáte a návrat do dětství vás často zahřeje u srdíčka, stejně jako mne. A to je v dnešní době důležité. Je důležité dělat věci, které nám navodí vnitřní harmonii, abychom se v tomhle hektickém a bláznivém světě nezbláznili. 

Tím, že si zapneme televizi a budeme se celou neděli užírat strachem z terorismu nebo budeme číst spousty článků o obětech atentátů, tím si k těm našim fyzickým neduhům přivodíme ještě psychické - přinejmenším ,,pěknou" depku. 

Měli bychom si užívat přítomnosti, nemyslet na to co bude, protože kdo ví jestli to bude a jestli my tu ještě budem. Musíme být šťastní za to, že žijeme, kde žijeme a jak žijeme. 

PS: Fotka je pořízená před pár týdny ve Fermu. Jela jsem navštívit bývalého přítele. Vlastně jen zapálit svíčku tam, kde jsme se seznámili a kde se zrodila jedna z mých největších lásek.