Bylo mi třicet a pracovala jsem ve Dvojím světě..............vlastně jsem v něm i žila.
Obchůdek s výrobky pacientů z psychiatrických léčeben zvaný Dvojí svět, se nacházel v Žitné ulici na Praze 1. Spadal pod obecně prospěšnou společnost BONA, jíž jsem byla zaměstnanec. Jak říkával můj ředitel, ten obchůdek bylo mé ,,dítě". Byla jsem u jeho zařizování, byla jsem u jeho otevírání, byla jsem to já - odpovědný vedoucí polyfunkčního centra Dvojí svět.
Jak mně ten krámek a ta práce schází! Ty spousty krásných výrobků z léčeben, ta galerie s obrazy klientů i chráněná dílna pod točitými schody, kde se denně scházelo pár chráněnců komunitního bydlení. To vše byl Dvojí svět a pracovat v něm se mi fakt líbilo a naplňovalo mě. Zato mé manželství mě nenaplňovalo. Můj manžel byl hrozně hodný, ale pro mne nudný. Mít děti se nám nedařilo a asi to tak mělo být. On má teď dvojčátka a je šťastný - alespoň myslím.
Hledala jsem stále nějaké dobrodružství, vzrušení, jiskru. Jsem Střelec, nuda a stereotyp mě ubíjí. A to můžu chodit do restaurací, do kina, jezdit na dovolenou - jak vztah nemá jiskru, jsem ztracená - znuděná. Předešlé vztahy jsem ukončila, když mě začaly ubíjet. Ale teď, teď jsem byla vdaná a ještě ke všemu za nejhodnějšího kluka, co jsem kdy poznala. Zůstavala jsem tedy sobecky ve vztahu a tudíž jsem v tom ,,dvojím světě" i žila.
BONA, o.p.s. úzce spolupracovala s PL Bohnice, a proto se spojovaly i různé akce pro klienty. Jednou z akcí PL Bohnice bylo také výměnné setkání s klienty z Itálie. Léčebna pro zahraniční návštěvu připravila bohatý program.
První večer, v úterý 22.6.2004 byla diskotéka v divadle. ,, Nechceš jít večer na tu akci taky? Máš základy italštiny, tak můžeš pomoct klientům v konverzaci," zeptala se mě moje kolegyně Jana. Jelikož jsem milovala a miluji Itálii, i vše s ní spojené, šla jsem s radostí.
Večer v divadle probíhal hladce a všichni se dobře bavili. Jenže k mému zklamání Češi s Čechy a Italové s Italy, tudíž mě ke konverzaci nikdo nepotřeboval. I tak mi bylo fajn, tančila jsem s kolegyněmi Janou a Magdou a s našimi klienty. Skoro na konci večera jsem si odskočila na toaletu, ale při zpáteční cestě jsem nezabočila z chodby vlevo do sálu, nýbrž vpravo před divadlo, nadechnout se čerstvého vzduchu. A tenhle ,,nádech" mi změnil život.
Zůstala jsem stát nad schodištěm u vchodových dveří, když v tom slyším za zády italštinu. Otočím se, dva Italové. ,,Buonasera" pozdravím, možná ze slušnosti, možná z potřeby konverzovat italsky. Ten starší, černovlasý kudrnatý Ital mi v italštině odpoví - ,,dobrý večer, vy mluvíte italsky?" A vzápětí poprosí toho mladšího, jestli by odnesl do sálu jeho šálek od kávy, kterou právě dopil. Prý nemůže nechat tak hezkou slečnu venku samotnou. Člověk si řekne ,,typickej Ital," ale při pozdějším vyprávění nám tohle nikdo z jeho blízkých nevěřil.
Mladší Ital bez mrknutí poslechne a odejde. Nevím proč, ale byla jsem ráda, že to nebylo naopak. ,,Francesco, moc mě těší"- představil se a začali jsme si povídat. Francesco a jeho kolega Gianni byli řidiči autobusu, který přivezl klienty a terapeuty z Itálie. Povídáme, povídáme a najednou slyším ze sálu, že bude hrát poslední písnička. ,,Vrátíme se do sálu? Hrají poslední písničku." Francesco na mne kouká jak na obrázek a jen přikývne. Začneme tančit. ,,Přijdeš zítra k ohni?" O žádném ohni nic nevím, a proto se otočím na Magdu -,,zítra je táborák a já o tom nic nevím? Jdu taky!" Magda na mne mrkne a odpoví - ,,o tom není pochyb ženo!" Diskžokej pozve všechny na pódium. ,,Lasciatemi cantare, con la chitarra in mano ..... ," všichni zpíváme a Francesco ze mne nespouští oči. ,,Tak dobrou noc a zítra," odchází.
Když pak s holkama zůstanu sama, začnou se mě vyptávat, kdo to byl a jestli se mi libí. Dělám hrdinku - ,,ale, řidič autobusu a nic v tom nehledejte, vůbec se mi nelibí a je starej." Ale byla to pravda? Byl opravdu starší a moc se mi nelíbil, ale nějaká jiskra tam přeskočila hned při prvním očním kontaktu. Nedokázala jsem celý zbytek večera myslet na nic jiného, než na něj .....................................
