Ptáčci zpívají hlasitěji než Bambini di Praga, teda když ještě zpívávaly. Stromy třešní jsou bílé jak babiččiny duchny - než si do nich nějakej prcek utře pusu od čokolády. Jdu pěšky na trh a užívám si těch slunečních paprsků, které mě dobíjejí energií, jako baterky králíčka Duracell. Než dojdu na trh, mám v ksichtě stejnou barvu jako on.
Na zahradě školky běhají dětičky v zástěrkách. Holčičky v růžových a kluci v modrých - stejnokroj italských školek. Mezi náma, jsou pěkně hnusný - ty zástěrky. No i některý dětičky. Ze školních tříd je slyšet výklad paní učitelky. Všichni totiž otvírají okna, aby se do domů dostal kousek jara a vyvětrala se ta vlhkost, která je po zimním období ve většině italských bytů.
Kochám se pohledem na rozkvetlé stomy, na koberec ze sedmikrásek, na kočky nahřívající si svůj hřbet na sluníčku jako ještěrky. Zanedlouho i ony vylezou, ty zelené potvůrky, kterých je všude v Itálii plno. Dnes už se jich neštítím, ale ze začátku!
Mé první setkání s ještěrkou bylo na Sardinii. Byla jsem tam na dovolené s mým ex manželem, ležíme si v krásném dřevěném bungalovu, romantika, skoro i něco víc a najednou: ,,co na nás čumí z toho trámu?" Zařvu a zdrhám z postele. ,,Fuj, kde se to tu vzalo," volám na recepci, ať k nám honem někdo přijde, že tu jsou ještěrky. Na recepci mi oznámili, že ještěrky jsou tu všude, a že nic nedělají. Tu noc jsem oka nezamhouřila.
Ano, jsou tu všude, někdy i na balkoně či v kuchyni. Když jsem si brala v Massa Martaně na balkoně moje nové krásné oranžové tenisky, říkala jsem si, proč mi do nich dali zelené tkaničky, že to moc neladí. Jak jsem pro ty tkaničky sáhla, málem mě klepla pepka. Tkanička mi vyběhla po ruce a utekla. Dovedete si představit tu grotesku. Boty letěly vzduchem, já skákala jak postřelenej zajíc a Francesco se smál, až se za břicho popadal.
Zatím poslední blízké setkání bylo loni v kuchyni. Večer nás přišel navštívit gekončík noční. Chodil nám po zdech a nechtělo se mu ven. Mě se zase nechtělo mít ho doma, takže jsem mu koštětem domluvila. Ale nebojte, já nezabiju ani mouchu, mám na ně síťku (jako na motýly) a všechny je pouštím na balkon, pavouky o patro niž k sousedům.
Když procházím parkem, kde si hrají děti, nejde si nevšimnout babiček, které na ně dohlížejí. To nejsou babičky, jak je znáte vy z dětství. Tohle jsou babči jak z katalogu ,,Sexy stáří." Účesy, jako by právě přišly od kadeřnice, rty rudé, nehty ve stejném odstínu rtěnky a na krku obrovské náhrdelníky, že by mě z nich chytla krční páteř. Boty na podpatku, o oblečení ani nemluvím. Procházím kolem nich a připadám si v džínách a v teniskách jako šmudla. O mých vlasech a nehtech také ani nemluvím.
U dřevěného stolu píší dva kluci do školních sešitů slohovou práci. ,,Co tu ještě je, mne už nic nenapadá," ptá se jeden druhého, když kolem nic procházím. Posadím se vedle na lavičku a poslouchám je. Ne že bych byla nějakej šmírák, ale strašně mi to připadá dětství, a tak jsem se chtěla na chvilku zasnít. ,,Hele, třeba ta stará paní tamhle." Proč ten kluk kouká směrem ke mně, když mluví o paní v letech? ,,Napiš, že si sem starý lidi choděj odpočinout na lavičky." Raději se zvedám a jdu na trh, tohle poslouchat nemusím. Naštěstí to nebylo na mne, ale na dva stařečky, kteří si nahřívali své zkřehlé kosti na sluníčku.
Na trhu si místo energie dobíjím sebevědomí. Trhovci pochlebují ženám celoročně, ale na jaře se jim obzvlášť ,,zapalují lejtka." Někdy je to až nepříjemné. Stojíte u stánku, vybíráte očima a oni vás očima zatím svléknou a ještě maj u toho poznámky. ,,To jste se mamince povedla, no vás mít doma, to je krásnejch věcí na jednom místě." Člověk projde kolem pár stánků a je Miss World.
Kdo si potřebuje zvýšit sebevědomí, vřele doporučuji italská tržiště - nejlépe z jara.
Jaro je cítit nejen ve vzduchu, ale i na trhu. Sušené tresky ,,voní" jako pražská MHD v srpnu. Na salámech a sýrech se začínají usazovat mouchy. U stánku s ovocem a zeleninou lidé přebírají a ochutnávají. Ano, ochutnávají jahody. To je stejné, jako by olízli ruku tomu ušmudlanému prodejci z Maroka.
Sedla jsem si do baru, abych nezapomněla, co jsem chtěla napsat. Když píšu články o dětství, pamatuji si vše do detailů, ale to co bylo včera, to už nevím. Alespoň to máte autentické - jak to vidím, hned to píšu do notýsku. Skupinka omladiny na mne kouká od vedlejšího stolu. Všichni mají v ruce mobil, já notýsek a propisku. Asi si myslí, že jsem spadla z Marsu. Podívám se na ně s úsměvem, oni na mne s pohrdáním. Každý si myslíme to svoje. Já jsem ráda, že si píšu na papír, i když mě teda začíná chytat křeč do zápěstí. Jo ručičky už nejsou na tento pohyb zvyklé.
Před barem se zastavuje paní na jízdním kole. Krásné kolo, krásná paní, krásné oblečení. Přesně takový ten Country style - ten hodně drahej. Nakoupí ovoce a zeleninu, naloží vše do košíků a v botech na podpatku naskočí na své kolo. Bastia Umbra a Santa Maria degli Angeli je placka, tudíž tu jezdí spousta lidí na kole. Mám z toho velikou radost. Po dvaceti letech zas drandím na kole po celém městě, stejně jako v Hlubočepích. Líbí se mi jezdit jako ,,paní Poděbradka" nebo jako ve filmu ,,Jak dostat tatínka do polepšovny." Já jsem prostě romantik - miluju tyhle vesnické záležitosti. Košík vpředu i vzadu, naložíte nákup, ovoce, zeleninu, opálíte se, zhubnete a ještě ušetříte za benzín.
Dnes jsem tu však pěšky, tudíž si těch deset kilo ovoce, kytičky i bylinky odnáším v ruce. Přes ruku mikinu, protože při té zátěži by mi bylo vedro i v podprdě. Po cestě se již nekochám, ale funím a nadávám si, že jsem nejela autem (kolo ještě není připravené na sezonu). Než jsem došla domů, ruce jsem měla dlouhý jako Saxana. ,,Vybal to prosím, jdu do sprchy, je vedro jako kráva." Křičím na Maurizia od dveří.
Jaro je tu krásné, když člověk není debil.
PS : Přidávám vám jeden tchynin jarní recept. Jarní je proto, neboť při fritování musím otevírat dveře na balkon. Takže frituji jen od jara do podzimu.
Jeden větší lilek (já ten z trhu) nakrájíme a povaříme. Pak vyždímejme, přidejme dvě hrsti mouky, dvě vajíčka, hrst strouhaného parmezánu, bazalku a špetku soli. Fritujeme - jako malé bramboráčky.
Nám to dneska k večeři chutnalo, ale nic vám nechci nutit. Jen mě tak napadlo, že bych ke každému povídání o Itálii mohla přidat jeden recept. Vařím velice rychlá a jednoduchá jídla. Takže i pro pány. Budu vám psát jen ty, které chutnají Mauriziovi. On je jako Zdeněk Pohlreich - jak mu něco nechutná, dá mi to řádně ,,sežrat."
