,,Ty jsi blázen, ty nejsi normální, ty jsi magor," slyšela jsem nejednou. Ano, žiju dvojí život, i když to tak na první pohled nevypadá. Někdy mě to těší, někdy je mi z toho zase smutno, ale jinak to nejde a už asi nikdy nepůjde.
Žiju si krásně v tomto období a jak jsem psala v minulém blogu, opravdu si nemám na co či na koho stěžovat. Doma je mi fajn, práce mě baví a lidi kolem sebe už si v mém věku vybírám. Pokud cítím, že mi určitý člověk nesedí, pokud si s ním nerozumím a vidím věci jinak než on, omezím střetnutí na nejnutnější. Proč se stýkat s lidmi, ze kterých nemáme dobrý pocit.
V mládí jsem se trápila tím, co o mně kdo říká, co si o mně jiní myslí. V pozdějším věku jsem to přestala poslouchat a teď si to klidně poslechnu, ale je mi to jedno. Po chvilce to vypouštím. Ten dotyčný nežije můj život a kdybych mu řekla co si o něm myslím já ... jenže já to neříkám, protože nežiju ten jeho. A tak si prosívám sítem lidi co ve svém životě potkávám, k některým se ráda vracím a jiným se raději vyhýbám. I to je myslím cesta k tomu, jak být šťastná.
Všechno kolem sebe miluju a za vše jsem v téhle době moc vděčná. Ale občas si musím odskočit do mého ,,druhého" života, do doby let osmdesátých, do mého dětství. Do časů, kdy ještě žili naši, teta z Opavy, strejda z Hradce, Martínek i babičky. Je to už tak dávno a byl to úplně jinej svět než teď. Neříkám zda lepší nebo horší, každá doba má svá pro a proti. Líbilo se mi tehdy tam, líbí se mi teď tady. Jen mi občas ta doba (úplně jiná než ta dnešní) hrozně chybí a hlavně ti, které jsem měla kolem sebe. Občas se tou dobou prostě musím obklopit, aby mě to obejmulo a pohladilo po duši. Ať už jsou to věci, fotografie, písničky osmdesátých let, staré filmy nebo nové seriály o tehdejší době (Vyprávěj, Volha), všechno mě to vrátí v čase a s tím vším vpluju do vzpomínek - do dob, které mi čas od času tak strašně schází. Občas sama sobě položím otázku:,,Kdyby to šlo, vrátila bys čas a nechala tu vše co máš, když ti ta doba dětství tak chybí?" A v tu chvilku nevím, fakt nevím, i když nemám děti. Ale nechat tu Michala, Milušku, šváru, kamarádky (ségru a synovce bych měla i tam). Neumím si to představit.
Co vy, skočil by z vás někdo do svého dětství a nechal tu vše co má a samo sebou i co ví, protože žít tam s dnešním rozumem a zkušenostmi (jako ve filmu Probudím se včera), to by nás asi klepla pepka.
Občas si takhle přemýšlím a vzpomínám, nakupuju retro věci, dělám tehdejší jídla, nevynechám v Praze žádnou retro výstavu a kochám se vším, co mi tu dobu připomíná. Ať je to starý plot, sáček od mléka pohozený v lese, výrobky osmdesátých let atd. Pořád všechno fotím, nad vším se dojímám, všechno si musím koupit nebo alespoň osahat. Třeba takovou homoli cukru, kterou jsem nedávno zahlédla někde v potravinách - kolik let už jsem tuhle ,,dobrůtku" našeho dětství neviděla. Nebo minulý týden v Prioru v Mostě, zase jsem neodolala a koupila tu umělohmotnou cukřenku (i když u nás nikdo nesladí) a vzala za 11 Kč i tu síťku na mýdlo (jak jsem psala v blogu- https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=801435). Ceny jak za socíku!
A proto mi mé okolí říká blázne ... ségra rovnou magore. Tak jako mají pravdu, musím přiznat, že úplně normální to není.
Myslím, že ani na retro výstavách normální člověk netrajdá šest hodin, nezastavuje se u každého exponátu, nesahá si nenápadně na vystavené kousky, aby se v myšlenkách vrátil do osmdesátek a nefotí každý výrobek.
Ale já jo, já byla v Kotvě jako doma, jako v mém ,,druhém životě." Procházela jsem se pomalu, pomalinku, všechno jsem fotila, spousty věcí si osahala a půl dne jsem chodila tam a zpět, až do zavíračky (než mě vyhodili). Nejraději bych se tam nastěhovala. Paní co hlídala návštěvníky, aby něco neodcizili, měla pro mou nostalgii pochopení a sama se mě zeptala, jestli chci u něčeho vyfotit. A tak jsem vlezla nejen do telefonní budky, do školní lavice, do kanceláře a do koupelny, ale i do lednice.
I v Kotvě jsem si zakoupila nějaké retro výrobky, třeba stojánek ve tvaru kohouta na vajíčko, i když vajíčko na hniličku nejím nebo Kouzelný míček (foukačku) která je mi asi úplně na prd. Nejspíš i máma s tátou by se na sebe podívali přesně tak, jako se dívají na téhle fotografii a poklepali si na čelo. Ale určitě by mě měli rádi dál - i takovou, jaká jsem ;)
A ač mi moje sestra říká, že jsem magor, určitě to říká s láskou, protože mi dovezla z jiného retro muzea dětskou hru Blechy, kterou jsme spolu hrávaly celé dětství a svítící céčka. Takže mě v tom mém bláznovství vlastně tak trochu podporuje. Michal jak by smet, ten mi zase na MDŽ připravil retro překvápko (viz foto) a to je super - rodina má držet pohromadě, i když se občas zdá, že někdo z rodiny všech pět pohromadě nemá ;)
PS: Příště napíšu retro fotoblog z Kotvy, pro všechny nostalgiky mně podobné. Snad se mi nebudete smát ani Vy, ani mamka shora.
