Já ji prostě miluju!

Leží tu vedle mne a spinká. Špatně se jí dýchá, protože už tři týdny je zahleněná a antibiotika nepomáhají. Spánek posiluje a ona teď potřebuje hodně síly. Má problémy se srdcem, měla a má spousty nádorů, za poslední rok prodělala dvě mrtvice. Ale je to bojovnice a já doufám, že bude bojovat dál!!!  

Dokud má ocásek nahoře a chutná jí, tak jsem docela klidná.

Dneska ji vzal Maurizio na kliniku, aby alespoň ultrazvukem a krevními testy zjistil, co se dá ještě dělat. Prý má ke všem těm problémům ještě nějaký syndrom, což jsem ani nepochopila jaký. Nechceme jí operovat, v jejím věku a s jejím srdíčkem, už by to nemusela přežít. Je jí už skoro šestnáct let. To je na malého knírače krásný věk, ale i tak bych chtěla, aby tu se mnou byla napořád. Od její první srdeční zástavy se psychicky připravuji, že to jednou může přijít, že je to v jejích letech normální. Ale na tohle se připravit asi nedá. Je to člen rodiny. A kdo má psa, tak ví o čem mluvím.

Když mi před šestnácti lety v Praze na Andělu ukradli Charii, hnědého špice, byla jsem zoufalá. Hledala jsem ho všude - marně. To, že nám ve Vršovicích z Octavie ukradli i rezervu, to bych ještě rozdejchala, i když už to bylo asi po šesté a člověk je dost naštvanej. Ale ukrást psa před obchodem? To už bych střílela! Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak se mi otvírá kudla v kapse! Ty lidi jsou fakt šmejdi! 

Našla jsem si tedy na inzerát jiného pejska, štěňátko bílého knírače. Jela jsem pro ,,nové miminko" na Žižkov s mým budoucím manželem, teď už ex manželem. Jak ten čas letí! Po cestě povídám: ,,Prvního pejska mi přejelo auto, druhého mi ukradli, a tak snad do třetice..... ." Ano, do třetice všeho dobrého to vyšlo a já s touhle mojí láskou prožila spoustu krásných let, plných slastí i strastí. Je to miláček, ale taky potvůrka kousavá. Když jsem dovezla domů tu bílou kuličku, přemýšlela jsem, jak jí budu říkat. Původně jsem chtěla nějaké jméno jako sníh, vločka a nakonec je to Sunny (Sanny). Tahle bílá kulička (naše sluníčko) byla od prvního dne miláček všech. Jak by také ne, když vypadala jako plyšák. Na první procházku jsme ji vzali na golfové hřiště do Průhonic. Nebyla ještě očkovaná, a tam psi nesměli. Našeho ,,plyšáka" jsme však pronesli v košíku, jako i dva golfové míčky, které jsme vylovili z rybníka. Sannynka si s míčky dlouhá léta hrála. Byly těžké a klouzavé, takže se blbě braly do tlamičky, ale dobře se kutálely. 

Na procházce chodila Sanny bez vodítka. Byla poslušná, vždy u nohy, na sebemenší povel reagovala okamžitě. Dokonce si lehala na záda při povelu ,,mrtvá." To se naučila od její kamarádky - vlčáka Brity. Teď už neposlouchá. Jak by taky mohla, vždyť je hluchá a skoro slepá. Ale nosánek jí ještě slouží. Jak cití párek, zapomene na neduhy a ,,usmívá se."

Jednou si takhle špacírujeme po Míráku, Sanny očůrává záhonky, řádně na vodítku - naštěstí. Najednou vidím, jak se k nám velice rychle přibližuje vlčák - bez vodítka. Už, už je skoro u Sanny, hubu otevřenou. Trhnu vodítkem, Sanny na obojku vyletí do vzduchu a vlčák čumí, kam mu uletěla. Kroužím vodítkem nad hlavou - Sanny jak ve Fučíkárně na centrifůze. ,,Chyťte si tu bestii," řvu na ženskou, co právě doběhla a její plíce kousek za ní. Pouštím Sanny pomalu dolů. Je celá a živá. Jen nevím, kdo se klepe víc, jestli ona nebo já. Díky Bohu za vodítko! Paní popadne dech i vlčáka a odkráčí. 

Moje mamka Sannynku milovala. Hlídala nám ji, když jsme byli na dovolené, chodila k nám domů pomazlit se s ní, kupovala ji stále dobroty a pletla pro ni kabátky na zimu. Pokud se jelo na dovču autem, jela i Sanny. Líbilo se jí u moře i na horách. Jen kabátky moc nemusela. Chodila v nich jak postřelená laň. A tak se na horách nosila pod bundou a vozila na sáňkách. I když je to malý knírač, jako alarm a hlídač byla lepší než dobrman. Pokud se někdo přiblížil k autu nebo k tašce ve které seděla, ukázala mu všechny svoje zoubky. Několikrát ty její zoubky lidé i pocítili. Já to říkám furt - nelez do věcí psovi, který není tvůj, ač se zdá sebe víc hodný. Sanny je bílá a čumáček má jako neviňátko. Ale je to hlídač - ne plyšák pro děti. Kolikrát jsem se dohadovala s rodiči, kteří říkali ,,to je krásný pejsek, pohlaď si ho Pepíčku." Marné vysvětlovat jim, že ten pejsek nechce hladit od cizích. Nebo děti, co ,,hladí" psi nohou. Já bych je ,,pohladila" vařečkou!!! Ale Sanny jim ukázala zoubky a bylo po hlazení. Rodiče pak rychle přitáhli dítě k sobě a na mne se podívali zle. ,,Komu není rady, tomu není pomoci. Já jsem říkala, ať na ni Pepíček nesahá!" Usmála jsem vítězně. Později jsem ji raději pojistila. Ital se bude soudit, i když je na vině on.

Jednoho krásného dne jsme přijeli ke známým na zahradu. Dva pitbulové se tvářili přátelsky. Kendy se začal Sannynce hned dvořit. Agáta ji jen očuchala a odešla. ,,Jsi si jistý Romane, že jsou v pohodě?" ,,Naprosto!" Jenže Kendy se dvořil moc. Agáta žárlila, otevřela hubu a Sannynky hlava zmizela. Krve by se ve mně nedořezal. Chytla jsem Agátu zezadu za stahovák a zatáhla. Neskousla - pustila. A já si pustila trochu do gatí. Sanny má životů jak kočka. 

Třeba i v ten zimní den, kdy jsme byli na procházce u Vltavy a ona se rozeběhla po nábřeží za kačenkou. Jen zapomněla zabrzdit. Zajela pod hladinu a my s Milanem čuměli, jak se za ní zavřela voda. Naštěstí hned vyplavala a péřová bunda jí zahřála. 

Když byla ještě štěně, musela hned na operaci s kýlou a s malým nádorem. Moje mamka se o ni pak starala tak, jako by to byla opravdu vnučka. Sanny je ještě takové malé pojítko s mamkou. Co ty se spolu nablbly. Později přišly další a další nádory, další a další operace, ale to už byl v naší rodině naštěstí veterinář, který se o ní stará s láskou již sedm let. Určitě i díky němu se dožila tak dlouhého věku! ,,Maurí, dneska měla hezké  hovínko," podávám každý den info. Když už ten veterinář v rodině je, tak to musím konzultovat. Myslete si, že jsem magor - tak trochu možná jo, ale ONA je moje láska, jedna z největších.

Teď si jen z celého srdce přeji, aby se netrápila, aby ji nic nebolelo, a aby jednou odešla sama - ve spánku. Miluju Tě Sanny!