Je takové vedro, že už nejspíš i mouchy pochcípaly. Jinak by po mně pravděpodobně lezly. Potím se totiž jak dveře od chlíva. Ale nestěžuju si. Nesnáším lidi co si furt stěžujou. A že jich je!
,,To je vedro co? To se nedá vydržet," Stěžuje si známá, která má v práci klimatizaci a doma sedí u ventilátoru. Ano, je vedro, je nejteplejší červenec za posledních x let, ale je léto!!!
Měla jsem sto chutí říct jí: ,,Co si furt stěžuješ, vždyť jezdíš do teplých krajin na dovolenou. Tam, kde je čtyřicet stupňů ve stínu a ještě za to draze platíš. Vem ručník, žabky a zajeď 200 km do Ancony. Budeš mít tři v jednom - Egypt, Tunis i Maroko. Všechny tyhle národnosti tam teď potkáš. Teplota vzduchu i moře je stejná jako v Africe a falzifikáty kabelek i hodinek už prodávají na každém rohu." Ale neřekla jsem nic. Jen jsem se připitoměle usmála a vzala kramle, abych nemusela poslouchat další nářky.
Takových známých mám hromadu a už mě to jejich věčné stěžování unavuje - slušně řečeno.
Na podzim je moc sychravo, v zimě moc zima, na jaře si stěžují, že je málo sluníčka a v létě je zas sluníčka moc. Nemůžou jen tak někdy říct: ,,To je panečku pařák, to je krásný léto." Nemůžou, protože jsou to věční mrzouti.
Co by měli říkat ti chudáci dělníci, kteří staví kruhový objezd za naším domem. Od rána do večera jsou na rozpálené silnici, v prachu, pod poledním sluncem. Těch je mi líto každý den. Stejně jako pokrývačů v zimě, které jsem pozorovala z kuchyně, opřená o horký radiátor. Ledový vítr, déšť, pět stupňů a oni na střeše. Takové lidi polituji, ale ty ostatní, ty bych poslala do patřičných míst! Ovšem jako slušně vychovaná dívka, nahodím úsměv a v duchu si řeknu: ,,Bohumile, kurva se neříká." A pro jistotu si koupím peperoncino - na ochranu.
Čím jsem starší, tím méně toho snesu. Ještě před rokem jsem chodívala na kávu s jednou známou a s její plnoštíhlou osmdesátiletou maminkou. Maminka byla vždy veselá, dala si dortík, skleničku vína i cigaretku. Smála se, mluvila o všem možném a ty chvilky v baru si užívala. Její dcera se nesmála skoro nikdy. Nejedla, jelikož drží dietu, mluvila jen o nemocech a věčně si na něco stěžovala. Pokaždé se mi vybavila hláška ze seriálu En-ten-tý-ky: ,,Já bych mohla bejt hubená, mohla, ale nechci, protože bych pak byla nepříjemná jako ty." Něco na tom bude. Taky jsem nervní, když mám chuť na sladké a doma není ani sušenka. Podle mne je lepší jeden faldík a úsměv od ucha k uchu, než věčně kyselá modelka. Teď už na dortík chodím jen s maminkou.
Další moje známá je zase věčný kritik. Skoro pokaždé, když jdeme s partou na večeři, zkritizuje od kamarádek po jídlo vše. I na mně si vždy něco najde. ,,Karlo, ty nemáš sladěné boty s kabelkou? Ty, která nosíš sladěnou i gumičku do vlasů. To tričko je moc krátké, kouká ti břicho. Ta sukně je moc dlouhá, to se nenosí. Koukám, že jsi nějak přibrala." No tak to už přehnala, říct mi tohle před celou partou. Ostatní drbe jen v jejich nepřítomnosti, mně to prý řekne do očí, protože je kamarádka (říct mi to na záchodě nebo pošeptat, to ne). Jo takové kamarádky jsou nejlepší. Jako Gábina, když nám bylo asi osmnáct a seděli jsme s klukama v hospodě: ,,Kájinooo, máš na bradě beďarááá!" No paráda, zrudla jsem tak, že ten beďar svítil jako halogenka. To je kráva, pomyslela jsem si a odešla jsem na toaletu. Tam jsem čuměla do zrcadla a čekala až vyblednu. Jenže to nám bylo -náct, ne čtyřicet.
Ze začátku jsem italské kamarádce jak blb vysvětlovala, proč neladím, proč nemám nalakované nehty, proč mám na kštici dvě barvy. Teď ji s úsměvem odpovím: ,,Fatti i cazzi tuoi." Což je ve volném překladu - starej se o sebe. Minulý týden mi řekla, že jsem furt jako fanciulla (nedospělá), a že je na čase dozrát. Tím mě teda zdvihla ze židle. Ona, která bydlela do pětatřiceti let s maminkou a dodnes si od ní nechává vařit.
,,Nedospělá? Já od sedmnácti let pracovala a od dvaceti jsem bydlela sama. Ano, dostala jsem byt od rodičů, ale neživili mě do pětatřiceti jako tebe." Vyjela jsem na ni. ,,Já to myslela tak, že se nadchneš z kravin, že si neděláš z ničeho hlavu, že jsi občas jako dítě." Začala mi vysvětlovat pojem fanciulla. Ano, nadchnu se z maličkostí a užívám si každý den jak nejlépe to jde. Bohužel to dělám jen posledních pár let, od té doby, co jsem přišla o mé blízké. Měla jsem to dělat už dávno - s nima! Člověk si totiž uvědomí, jak je život křehkej, až když ztratí někoho milovaného - dnes tu jsi a zítra? Kdo ví.
To její věčné kritizování unavilo i kamarády. ,,To je právě na Karle to hezké, nehledá ve všem problém jako spousta žen jejího věku," zastal se mě Roberto. ,,No jo, protože problémy nemá. Partner ji živí, co ji schází." Oponovala kamarádka.
,,Co mi schází? Nemám rodiče - ty ano. Nemůžu mít děti - ty ano. Nemám stálou práci - ty ano. Moji příbuzní a opravdový kamarádi jsou daleko - ty je máš tady. Tak neříkej, že mi nic neschází." Čuměla jak péro z gauče.
,,Proč jste vy dospěláci tak protivný?" Kroutil hlavou pětiletý Tommy (chlapeček, kterého hlídám), když jsem ho nutila vylést z bazénu. ,,Ty bys byla dobrá kámoška, skákat do bazénu umíš, jako včelka Mája létáš dobře a dokonce jsi dobrá i jako nindža želva, ale občas taky prudíš. Proč?" Koukal na mne se smutným výrazem. ,,To my dospěláci někdy musíme Tommy. Pro vaše dobro." Tommaso vylezl z bazénu, posadil se vedle mne a vážným hlasem povídá: ,,Škoda, že nemůžeš být malá jako já, to by se mi líbilo." Kdyby ten malej capart věděl, jak by se to teprve líbilo mně.
My dospěláci se musíme od dětí učit tomu, co jsme za ta léta zapomněli. Být méně falešní, více spontánní, méně se strachovat, více se těšit, méně si stěžovat a více se radovat - z maličkostí!
Já se poslední dobou raduji fakt z kravin (v tom má moje kamarádka pravdu), ale cítím se šťastnější. Jsem šťastná, když mi tříletá holčička, která miluje zvířátka a ví, že je pomáhám léčit řekne: ,,Ty jsi doktorka plyšáková." Taková blbost a mne to několik dní hřálo u srdce (proto jsem podle toho pojmenovala tento blog).
Stačí mi, když jedu v autě a hrají moji oblíbenou písničku. Začnu nahlas zpívat a je mi krásně. Nebo když vidím fotku, která mi připomene dětství - zasním se a v duchu se vrátím do Hlubočep.
Mně stačí večeře na balkoně, pod rozkvetlými oleandry, koukat na západ slunce a poslouchat cikády. Nemusím jít do restaurace, užiju si to stejně hezky doma. Možná líp. Raduji se z projížďky na kole, z pozdravu od staré babky, z pole žlutých slunečnic, z kaktusu co rozkvetl u sousedů, z oblohy plné hvězd nebo bílých mráčků, z ostružin, co mi přinesl kamarád, z komplimentů od mých čtenářů (kvůli blogu si mě ta kamarádka taky dobírá, že prý mi to vydělává mraky peněz to mé psaní),
Pro ni je tohle všechno dětinské, až skoro trapné. A nejen pro ni, znám několik lidí, kteří mě vidí jako nedospělou a divnou. Pro mne je to ale důležité. Každý den se na něco těším, každý den něco obdivuji, každý den si sním (třeba jen chvilku před spaním).
Někdo chytrý řekl, že šťastný je ten, kdo se umí těšit z maličkostí. Podle mne to byl někdo hooodně chytrý, protože od té doby, co se těším z každého ,,prdu," tak se cítím opravdu šťastnější!
Zkuste to taky, za to nic nedáte, jedině tím získáte. Co? No přece pocit štěstí a ten je po zdraví to nejcenější!!!
PS: Více fotografií na mém blogu http://kajasimonovska.blogspot.it/
