Jsem v šoku, ale v krásném šoku a musím vám to hned napsat. Nevím, do jaké kolonky to zařadím, asi budu muset udělat novou s názvem ,,štěstí." Někomu stačí ke štěstí málo, někdo potřebuje víc. Moje dnešní štěstí se dostavilo SMS zprávou. Nečekejte ale nějakou peněžní výhru a nebo rodinnou událost.
Český telefon v Itálii moc nepoužívám. Často ho najdu někde v koutě vypnutý. Dneska jsem se podívala, co je těch sedm zpráv - většinou je to od Vodafonu. Bylo to tak i dnes, jen jedna byla z neznámého čísla.
Stálo tam: ahoj, krásně se to čte a ještě lépe vzpomíná. D.
Myslela jsem si, že to bude ,,teta" Dana, o které jsem psala, a která tak ráda vzpomíná na mojí mamku.
Odepsala jsem tedy, že číslo nemám uložené, ale nejspíš je to Dana.
Nebyla!
D tedy jako David? Ale mého synovce mám v seznamu, že by změnil číslo? A proč by mi psal SMS a ne na Viber či Facebook?
Záhada!
Je to David. Ale kterej? Synovec to není, o Davidovi z Poříčí nad Sázavou jsem ještě nepsala a David z Proseka? O tom jsem psala v článku Můj první pozdní sex, ale dvacet let jsem ho neviděla, neslyšela o něm a moje číslo nemá. Tenkrát jsem mobilní telefon ještě neměla.
Několikrát jsem ho hledala přes Facebook a Google, ale marně. Proč jsem ho hledala?
Já hrozně ráda vzpomínám a potkávám lidi, se kterýma jsem něco hezkého prožila.
Jak zpívá Jaroslav Uhlíř ,,neopouštěj staré známé pro nové," tak já se snažím ty ,,opuštěné" staré známé zase najít. Člověk stárne a moudří.
Hlavou mi problesklo, že by to bylo opravdu úžasné, kdyby to byl on. Tenkrát jsme se rozešli docela ve zlém a on ani neví, kolikrát jsem na něj v dobrém vzpomínala. Já i moje mamka!
Jestli jsi to ty, David z Proseka, napiš mi příjmení - odepsala jsem a hrozně si přála, aby mi to příjmení napsal, i když jsem tomu fakt nevěřila.
Napsal! I adresu a pár vzpomínek na dovolenou ve Veselí nad Lužnicí.
Měla jsem slzy v očích a úsměv od ucha k uchu. To není možné, ale je to úžasné!
Po pár SMS jsme si zavolali na Viber. Jeho hlas byl úplně stejný, jako před dvaceti lety. Ve vteřině jsem ,,byla" v elektru na Nádražní a zase jsem viděla toho kluka v lacláčích na skejtu.
Napsal mi, že hledal něco na Google a vyskočil mu tam můj blog. Potom zapátral a našel i moje telefonní číslo. Nebýt blogu, tak se třeba už nikdy v životě neuslyšíme.
Po pravdě, já jsem pátrání po Davidovi považovala za ukončené. Neměli jsme společné kamarády, oba jsme se přestěhovali a ani slavný Google mi ho nenašel.
A teď se díky blogu jednou možná zase uvidíme a zavzpomínáme nejen po telefonu, ale i u sklenky dobrého vína.
Tyhle návraty do minulosti prostě miluju. Zkuste to taky, je to úžasný!
