Budu chvilku hlasem blogerů, když oni jsou bez hlasů, ač čtenářů i diskutujících mají víc než dost.
Když jsem se dozvěděla, že jsem vyhrála jako blogerka třetí místo v soutěži Bloger roku 2022, moc mě to potěšilo. I čtvrté místo v kategorii Vypravěč roku je super, mezi tolika úžasnými vypravěči. Ale po zhlédnutí žebříčku hlasování, posmutněla jsem. Je to možné, že mám průměrnou čtenost na blogu tři a půl tisíce lidí, na Facebooku spoustu těch, co mě čtou a chválí, ale při hlasování pouze 213 a 118 hlasů? Nechápejte to špatně, nejde mi o lepší místo, jde mi o celkové hlasování nás všech blogerů.
Na druhém místě se umístila dáma, jejíž fantazie nezná hranic, blogerka která dokáže vymyslet tak poutavý příběh, co vás úplně vtáhne mezi indiány a má diskuze plné chvalozpěvů. Karmu má vždy nejméně kolem čtyřiceti a průměrnou čtenost skoro osm tisíc lidí. Nádhera! Ovšem hlas jí dalo pouze 222 lidí?!? No tak to už je opravdu smutné a myslím, že i ona to někde v diskuzi (letos nebo loni) psala. Né o sobě, ale o celkovém počtu hlasů v soutěži, jak je to hlasování tristní.
Mluvila jsem se Zdeňkou Ortovou, která vyhrála třetí místo v kategorii Vypravěč roku a měla z toho velikou radost. Ale pak viděla těch 145 hlasů a také jí zamrzelo, že tak málo lidem stojíme za pár kliknutí. Vždyť při hlasování se nemusíte nikam registrovat, nic vyplňovat, stačí otevřít kategorii, zaškrtnout rámeček a opsat kód. Asi tak půl minuty vašeho času pro nás, co dlouhé hodiny píšeme pro vás.
Možná by mi někdo řekl, že to děláme hlavně pro sebe, že nás to baví. To ano, je to náš koníček, naše vyjádření pocitů, názorů i nálad. Ale pak když vidíme, jak se naše články lidem líbí, že je těší, mnohokráte i pomáhají, píšeme klidně pro čtenáře v neděli odpoledne, místo procházek či jiných činností, které nás také baví. A krom dobrého pocitu za to opravdu nic nemáme.
Několikrát se mi stalo (i v mé bývalé práci v italském obchodě), že se mě ptali, kolik za to psaní článků beru peněz. Můj tehdejší zaměstnavatel mi dokonce snížil výplatu, protože jsem si psala blogy v pracovní době. Nevadilo by mu, kdybych koukala na film nebo dělala na počítači cokoli jiného, když tři hodiny nepřišla do obchodu ani noha, ale prý mu vadilo, že si vydělávám dvojmo. Moc se divil a nechápal, proč tím trávím dlouhé hodiny, poté co jsem mu vysvětlila, že za tohle psaní opravdu nemám ani korunu! Podle mne tomu stejně nevěřil.
A nestává se to jen mně, slýchám to i od ostatních blogerů, že se jich lidé ptají, jak mají to své psaní honorované.
Opravdu za psaní blogů nemáme žádné peníze, jen vaše milé komentáře, váš klik na políčko ,,zvyšte článku karmu" a dobrý pocit, že jsme někomu udělali radost nebo dokonce pomohli.
Mnohdy se mi stalo, že pod blogem či na Facebooku pod mým článkem psali lidé, jak mají díky mně hezčí den, lepší náladu, dokonce že jsem jim hrozně pomohla psychicky. Například jedna dáma v mém věku psala před pěti lety u článku Může za to trampolína, že jsem jí dala velikánskou naději na nový život, na nový začátek, na hledání nové lásky místo psychologa. Ten blog byla veliká romantika o tom, jak se pětačtyřicetiletá zrzka zamiluje do třiapadesátiletého chlápka, kterého potká v restauraci na malém městě, kam přijela (nešťastná ze svého vztahu) za kamarádkami. Táborák, kytara a noc pod hvězdami na trampolíně! Romantika, kterou by ve středním věku čekal málokdo. Nikdy není pozdě na nové začátky.
Proto mě a jiné blogery(ky) zamrzel celkový počet hlasujících - za dva týdny přišlo pro všechny ve všech kategoriích pouze šest tisíc hlasů, to je dost málo na to, že naše blogy na iDNES přečetl už skoro milion lidí, co myslíte?
Ale neklesáme na mysli a píšeme s chutí a láskou dál. Třeba teď já - mohla jsem lézt po stromě za chalupou a trhat třešně na marmeládu, kterou dělá Miluška (skoro-tchyně) a dělá ji vynikající, jak z meruněk, z jahod, z třesní či ze špendlíků. Domácí marmeláda se vůbec nedá s tou kupovanou srovnávat. Nebo jsem mohla jet s Michaelem a s Michalem do lesa. Ale já chci potěšit ty, kteří se předávání cen Bloger roku nemohli zúčastnit a tak spojím tento článek o zklamání z nehlasování s radostí z večírku. Nemám totiž ráda příběhy bez šťastných konců :)
Na večírek jsem dorazila o malinko později, ovšem tentokrát to nebylo tím, že jsem napůl Italka, ale setkáním s kolegyní Mirkou ve dveřích restaurace, kde se předávání cen konalo. ,,No ahoooj, kočko, jak se máš?" Vyhrkly jsme obě zároveň. Vídáme se jen na srazech, ale moc si rozumíme. No a tak se těch patnáct minut zdálo jak pár vteřin, když jsme na sebe vychrlily ty nejdůležitější pozitivní chvilky našeho života.
V restauraci už u stolečků na terase posedávalo spousta známých tváří a než jsem se se všemi přivítala a olíbala (naštěstí už je tu po době kovidové objímání zpět), začalo vyhlašování a zrovna od třetího místa v kategorii Blogerka roku.
Ani jsem se nestačila nadýchnout, ani si promyslet poděkování a tak jsem jen přijala diplom a poukázku na knihy z vydavatelství HOST v hodnotě tisíc korun a šla si zase rychle sednout. Omlouvám se všem, co tam seděli a dodatečně moc děkuji za hlasy i za potlesk.
Když se předala poslední cena, začala volná zábava. Stoly plné výborného jídla, víno, pivo, co kdo chtěl a hlavně hodiny a hodiny povídání si s lidmi z téhle super partičky.
Mé nejoblíbenější červené víno je italské Primitivo di Manduria a k mé radosti tam zrovna bylo a bylo vynikající. K tomu hovězí líčka měkoučká jako jemný dortíček a jak by řekla moje skorotchyně, měli jsme se jako na zámku.
Chvilku jsem seděla s holkama, chvilku s klukama, pak zase s adminkama. Se všema si mám co říct, všichni jsou hrozně fajn a ještě spousta těch fajn lidí chyběla, i když říkali, že dorazí. Škoda, ale chápu, někteří to mají opravdu daleko.
V tomto ohledu máme my z Prahy velikou výhodu. Za patnáct minut jsem byla tramvají od bytu před restaurací a za čtvrt hodinky zase doma. A tak jsem tam mohla zůstat až do úplného konce blogerského večírku pár přáteli a s Helčou, se kterou kamarádím od samého začátku mého psaní. Ona je totiž neskutečně čistá a zlatá duše a můj velký vzor. To co všechno stíhá tahle stále usměvavá a křehká žena, to je neuvěřitelné a za to má můj velký obdiv.
Večírek se jako vždy opravdu povedl, nevěděla jsem s kým pokecat dříve, s kým později, s někým jsem ani poklábosit nestihla. Navíc je tam teď tak skvělá parta adminů - všichni ukecaní, nikdo si na nic nehraje, nikdo se na nikoho nepovyšuje. Tahle čtyřka adminů je za mne fakt nej co kdy byla.
Jsem moc ráda, že jsem tenkrát v Itálii z nostalgie po rodičích a po rodné vlasti začala psát vzpomínky na Facebook, později na blog iDNES (díky Martičce Kučíkové). Nejen že mi z těch vzpomínek pak vyšla kniha a získala jsem tady spousty čtenářů, ale hlavně jsem tu potkala partu skvělých lidí, za které jsem moc vděčná.
PS: Našim nikdy nezapomenu poděkovat, protože vše je tak, jak má být, díky nim.
