Už toho moc není, co nám zbylo z osmdesátých let. Všechno se bourá, renovuje, naše dětství mizí, prostě se vyhazuje. Ale já mám občas chuť a potřebu vrátit se do těch dávných let, osahat to, co se osahat ještě dá a zavzpomínat.
Ráda jezdím na místa, kde jsem vyrůstala, kde jsem trávila všední dny i letní prázdniny, kde jsem si díky mým rodičům užívala bezstarostné dětství.
Nikdy jim nepřestanu být vděčná za to, co pro mne udělali, co mě naučili, co mi dali. Moje kniha o té době, věnovaná jim - tam nahoru, to je jen malé poděkování za jejich dobrotu a trpělivost, co se mnou měli.
A jedno z těch míst, kde ještě zůstávají části našeho dětství, je chatová osada Sedliště, tehdy rekreační středisko ROH Samopše (viz blog:https://karlaslezakova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=458282).
Tady toho zůstalo tolik, že sem musím alespoň jednou za rok zajet a nasát tu ,,socialistickou" atmosféru, která mě vrátí do dob, kdy naši ještě žili a běhali se mnou po jezu, po lanovém mostě i po kolejích, u vesničky jménem Samopše nebo kdy jsme jezdili motoráčkem pod hrad Český Štemberk na zmrzlinu.
V horkých letních dnech, kdy pražce na kolejích voněly karbolem a sluníčko píchalo do zad, chodívali jsme s našima k jezu tunýlkem, kterým protékal ledový potůček.
Byla to sice horší cesta (obzvlášť, když se šlo na půl dne, nesly se deky, nafukovací matračky a jídlo), ale kratší. V tunýlku se člověk příjemně osvěžil a slezl z kopečka rovnou k jezu.
Tam jsme roztáhli na louce deku, táta šel přes most na jedno do mlýna, kde bývala hospůdka a kam jsem chodívala pro eskymo nebo limo do papírového kelímku. Já se ségrou běžela na jez a mamka si otevřela svoji oblíbenou Ženu a módu. Taková obyčejná, ale moc fajnová dovolená na břehu řeky Sázavy.
Když se nešlo na jez, hrávala jsem si celé dny na houpačkách před chatkama - tedy pokud bylo chladno. Jelikož byly uprostřed louky a šlo na ně celý den sluníčko, s mojí alabastrovou kůží jsem si musela najít nějaké jiné místo na hraní, někde ve stínu. A tak jsem šla buď pod lískové keře za chatky a přitom jsem je pěkně očesala nebo vedle k sousední chatě. Sousedovic houpačka byla pod stromy a dětí na tuhle chatu jezdilo méně než k nám. Navíc byl hned vedle i ( tenkrát pro mne veliký) kolotoč.
Barrandovské chatky už jsou rozprodané a všude kolem jsou cedule - soukromý pozemek. Ale na oříšky jsem se dostala i přes zákaz. Co bych to byla za ,,veverku," kdybych se bála nějaké cedule před keřem plným lískových oříšků. Jen ty stromy od té doby trochu povyrostly.
Moje oblíbené houpačky už u našich chatek nejsou, ale sousedovic chalupa zůstala přesně tak, jak si ji pamatuji před čtyřiceti lety. ,,Jakoby to bylo včera," povzdechla jsem si, když jsem se rozhoupala.
Cestou dolů k dětskému - tehdy pionýrskému táboru (který už dnes neexistuje), potkali jsme ještě pár houpaček a kolotočů osmdesátých let. Všechny jsem je musela vyzkoušet, kdo ví, jak dlouho tu tahle vzpomínka ještě bude. Snad alespoň bývalé rekreační zařízení Liazky vydrží (dnes už jako kemp Cíl).
Tam ,,u Liazky" mají stále stejné chatičky jako tenkrát, i některé kousky nábytku jsou v nich ještě ze socíku. Asi si příští rok udělám takovou víkendovku - návrat do osmdesátek v chatičkách a pokud to Sázava dovolí, sjedu si ji na matračce od splavu až k Liazce, jako to tehdy jezdívala ségra s tátou (já na to byla prý ještě malá).
Také rekreační středisko ČSAD Nymburk je stále stejné, jenže sem už nejspíš těch třicet let od sametové revoluce nikdo nejezdí. Škoda.
Milovala jsem tohle místo. Jezdívali jsme sem skoro každé léto, bývala to taková rodinná pohoda. Lesy, řeka, jez, motoráček, kamarádi a vždycky nějaká ta dětská láska.
Teď tu stojím se svojí úžasnou láskou - Michaelem, který chápe mé touhy a potřeby, jezdíme na místa mého dětství a on naslouchá mým vzpomínkám. I jemu jsem moc vděčná za jeho dobrotu a trpělivost (se mnou), ale hlavně za lásku. Ta je pro mne už od dětství to nejdůležitější. Ve středním věku k ní přibylo ještě zdraví. Žádné peníze, baráky, jachty, auta, drahé dovolené či šperky - pro mne jsou největším bohatstvím jen zdraví a láska.
Procházka ve dvou kolem řeky Sázavy, vůně pražců na kolejích, šum vody na jezu a houpačky, na kterých mě táta houpával před čtyřiceti lety, to je prostě ,,nedělní čtyřlístek."
Pro každého je ,,čtyřlístek" něco jiného. Pro mne je to teď každodenně On - můj nejkrásnější a největší ,,čtyřlístek" co jsem kdy objevila a doufám, že už nebudu muset nikdy ,,lézt v trávě" a hledat to obyčejné, ale tak krásné lidské štěstí, které jsem v něm před čtyřmi sty devadesáti devíti dny našla :)
