Bývala jsem zlodějka

Někdy jsou dny, kdy to prostě nejde. Sedíte u počítače, chcete hrozně něco psát, protože vás to baví, ale nic kloudného z vás nevyleze, ač námětů máte v hlavě spoustu. A tak jen čumím z okna a trhám si záděry. A pamatujete jak to nedávno dopadlo. Černá smradlavá mast sice zabrala skvěle a blog o  Framykoinu byl nejúspěšnější ze všech mých  blogů , ale za tu bolest to fakt nestojí. Tudíž jsem vyndala kolo z garáže, mé  sejraté  nohy z tepláků a rozhodla se pohubnout. Modré nebe nade mnou a ..........  píchlé  kolo pode mnou. 

Nevadí, alespoň při tom tlačení kola do servisu něco trochu shodím. To bych ale do sebe nesměla po cestě natlačit  dorta . Proč ty cukrárny mají prosklené výlohy! Jatka by měla mít skleněné stěny a ne cukrárny. Pak bych nežrala ani maso, ani dorty a měla bych postavičku jako  Twiggy.

,,Den je krásný, den je krásný," zpívám si, když projíždím po růžovém koberci pod rozkvetlým stromem. Takových stromů jsem po cestě z opravny kol potkala několik. A nejen stromů. V uličkách mezi vilkami to vypadalo jako v botanické zahradě. Každou chvilku jsem musela seskočit z kola, abych si tu krásu vyfotila. Jako malá bych to nejen fotila, ale i loupila. Určitě bych si domů dovezla velkou kytici do vázy. 

Projíždím kolem zahrad, kde mají spousty nádherných květin. Stačilo by jen nenápadně přibrzdit, utrhnout dvě kaly a pryč. Jenže už mi není deset a tady jsou ty lidi tak milí, že mi to prostě nejde. I když ta chuť něco jen tak  čórnout , ta by tu občas byla.

,, Buongiorno ," pozdravím pána, který právě vyšel z domečku, kde fotím rozkvetlý kaktus. ,,Můžu?" Zeptám se, protože je mi trapně, že tam tak očumuji s mobilem v ruce. Aby si ještě nemyslel, že fotím vilku a dávám typy. ,,Ale jistě, foťte a přičichněte si jak voní." Pán je ochotný, usměvavý, stejně tak jako jeho paní, která vyšla ze dveří za ním. Dali jsme se do řeči a kus cesty šli pak společně.

Stejně milá byla i babička na zahrádce, která mi darovala narcisky, když jsem si je fotila. A tak ty kytky nekradu, jenom fotím. No dobrá, kousek šeříku jsem si domů donesla, ale to jen kvůli jeho vůni, která mě vrací do dětství. 

Jako malá jsem s kamarády loupila v opuštěných i neopuštěných zahradách. Ať už to bylo ovoce, kytky, ale i zelenina. Ona taková kradená kedlubna od sousedů chutná mnohem lépe, než ta doma v lednici.

O třešních, kosatcích a malinách nemluvě. Jo maliny, mňam  teda  ono to nakonec mňam nebylo.

,,Deniso, máš nějakej  kyblíček? Viděla jsem z uličky, že u toho protivného dědka na zahradě je plno malin." Moje sousedka Denisa nelenila, našla kyblíček a vyrazily jsme. ,,Tudy přes plot a střechu kůlny to nepůjde, je to moc vysoko." Lezly jsme z uličky tam, kam jsme chodívaly krást hroznové víno. Majitel chatky a zahrádky byl věčně zamračený starý pán a naháněl nám hrůzu, ale většinou v chatičce nebyl. Okoukly jsme tedy situaci a rozhodly se vzít to potokem.

Kousek po břehu, kousek vodou, dorazily jsme k zadní části zahrady, kde byl živý plot z malin. ,,Hmmm, to je dobrota, ale víš co Dendo , rychle je natrháme do kyblíčků a dáme si je doma se šlehačkou. Nebudeme riskovat, že se vrátí dědek." Když jsme měly kyblíky plné, vydaly jsme se nadšeně potokem směr středisko a těšily se na malinový pohár. Ani po cestě jsme neužíraly. ,,A doprčic , to snad ne." Na cestě u potoka stál dědek z chaloupky. ,,Tak mi ty moje maliny hezky dejte a budete rády, pokud to nenahlásím ve škole." 

Tak tenhle lup se nám nepovedl. Přišly jsme o maliny, o kyblíky a týden se klepaly, jestli to na nás práskne.

K dědkovi už jsme krást nechodily, ale ostatní zahrádky jsme s Denisou, Luckou i Gábinou občas navštívily. 

Někdy si sednu do stínu olivovníků a vzpomínám, jak jsme se s  holkama schovávaly ve vysoké trávě, aby nás neviděli kolemjdoucí, jak jsme pak pelášily domů s tričkem plným třešní či jablek a večer nás bolely nejenom nohy, ale i břicho.  Nebo jak jsme ukradly samolepky u stánku, mýdlo Nivea a svítící Jo-Jo v obchodě či hrneček v cukrárně. No musím říct, že to pro nás býval adrenalín.

Teď už nekradu. A když, tak jen malinko. Třeba v létě švestky, ale jen tak dvě .... až šest, když jdu kolem neoplocené zahrady. Prostě tolik, kolik se mi vejde do ruky - mám velké ruce. Nebo hrozen vína, když jedu kolem vinice či dvě kukuřice za barákem na poli. Ale to asi děláme všichni. Tak mě nepráskněte!