Jak vypadala Praha před třiceti a více lety? Hůř - rozhodně. Celá Praha bývala šedivější a tím pádem i ošklivější. Domy v centru nebyly tak krásně opraveny, parky se moc neudržovaly, lavičky byly většinou zničené. Silnice bývaly víc rozbité, chodníky kolikrát chyběly, podchody a veřejné záchodky se člověk bál používat. Většina domů měla staré a neopravené vstupní dveře či vrata, v centru bylo víc domů s lešením než bez, což bylo ovšem praktické, když si člověk zapomněl doma deštník a chytil ho liják..Okna bývala oprýskaná, stejně jako omítky domů. Praha bývala smutnější
Ale na druhou stranu bylo více zeleně, méně aut, neexistovaly ty moderní budovy , bez kterých bylo podle mne centrum Prahy malebnější a nebylo tolik gigantických obchodních center. O billboardech na každém rohu nemluvě. Tenkrát bylo pár plakátovacích ploch a stačilo to. Z dnešních všudypřítomných reklam se mi občas dělá šoufl. V centru Prahy nebývalo tisíce krámků s falešným křišťálem, ale pár obchůdků, kde se dalo koupit vše pravé a kvalitní. Teď je z centra kýč. Už ani ten obchod se sklem dole na Václaváku není. A tak dlouho se tam - kousek od bývalého bufetu Koruna držel. Suvenýry ho ,,vyštípaly." A na Praze 5, kde jsem se narodila já, tam býval ,,strom na stromě," ale teď je to ,,novostavba na novostavbě."
Narodila jsem se v Hlubočepích, což už byla Praha 5, ale hodně odříznutá. Když jsme jezdívali do centra, říkalo se ,,jedeme do Prahy," a ne ,,jedeme do města." Praha bylo pro nás centrum. No řekněme, že Praha pro nás začínala Smíchovským nádražím. My byli vesnička, ale krásná vesnička.
Autobus č.104 jezdil jednou za hodinu z Výšinky, na konečnou tramvaje Hlubočepy. Tam se prošlo podchodem pod tratí, nad Dalejským potokem a přesedlo se na tramvaj č.4 a 5, která jela do centra. Pamatuji to modré autobusové nádraží, ze kterého jezdil i autobus č. 105, přes Barrandovské terasy k Barrandovským ateliérům.
Barrandovské terasy - nedočíslitelná škoda! Od roku 1929 do roku 1982 Barrandovské terasy fungovaly. V letech největší slávy se tam prý vařilo na tři tisíce obědů a nechyběli ani pravé italské lanýže (dočetla jsem se v kronikách). Ti si panečku debužírovali. Na pracovní obědy jezdil na terasy i první prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
I v lomu, kde v roce 1930 otevřeli plovárnu, bylo stále plno lidí. Jen voda prý bývala studenější než ve Vltavě. Bazén dlouhý 50m, velká skokanská věž a tribuna pro čtyři tisíce lidí, to bylo ideální místo ke spoustě závodů. Hned vedle byly tenisové kurty, hřiště, písečná pláž a loděnice. A nejen to. Občerstvení bylo zaopatřeno výtahem z Barrandovských teras. Pan V.M. Havel zřídil dokonce autobusovou linku z centra od Lucerny, která za mírný poplatek dovezla hosty na terasy či k bazénu. Bylo to prostě ,,vychytané" do detailů.
V létě se prý na terasách mluvilo všemi jazyky. Takovou unikátní restauraci nemělo žádné světové město. Byli jsme jedineční! Pražští pamětníci si možná vzpomenou. Já byla jen párkrát v baru Trilobit na terasách. Jako malá na zmrzlině do plechového pohárku, jako větší na diskotéce, ale to už nebylo ono. Když jsem se narodila, Barrandovské terasy už začínaly chátrat, jen bar fungoval a ,,zuby nehty" se držel - ovšem dlouho neudržel. V roce 1993 se zavřelo vše. Taková škoda. Jak tohle mohl někdo dopustit? Někdo, kdo měl finanční prostředky a možnosti na udržování objektu. Je mi moc líto, že jsem nezažila venkovní kavárnu. Musím doufat, že ty terasy zase někdo někdy uvede do provozu a já se tam jednou podívám. Nikdy nepochopím jejich zánik.
Tak nádherné místo, které by nikdy neztratilo na své návštěvnosti. Naopak, s rostoucím sídlištěm Barrandov by měli stále plno. Když se člověk, který vyrůstal v okolí Barrandovských teras podívá na staré a nynější fotografie, musí zaslzet. Tohle je opravdu k pláči!
Tramvaj č.5 byla poté zkrácena jen k Lihovaru, kde byla velká autobusová stanice. Tohle červené autobusové nádraží mělo i stánek PNS a dokonce i občerstvení, u kterého bylo posezení. Na tu dobu a na to místo - docela luxus. Autobusy tam přijížděly z Radotína a z Malé i Velké Chuchle. My však s našima do Chuchle chodívali pěšky.
Krásná procházka pod Barrandovskými terasami, kolem koupaliště, které k naší velké lítosti už tenkrát nefungovalo, až na dětské hřiště k mostu Inteligence. Pamatuji, že tam někde, v Malé Chuchli, měla mamka s tátou první společné bydlení.
Na hřišti, které bylo plné houpaček a kolotočů, dělávali jsme si piknik. Živě si vybavuji skluzavku ve tvaru roury, kterou jsem projížděla jako divá. Procházku jsme zakončili v tamní hospůdce u limči a eskyma.
Do Malé Chuchle se chodívalo pěšky, do centra na nákupy se jezdívalo tramvají. Kolem Smíchovského nádraží, přes náměstí Sovětských tankistů (náměstí Kinských), kde se na pět metrů vysokém kamenném podstavci tyčil tank č.23. Dále pak přes most 1.máje (most Legií), kolem Národního divadla a většinou jsme vystupovali u obchodního domu Máj. Tenkrát jezdila tramvaj i na Václavském náměstí. To už ani není pravda - panečku toto letí.
To bylo ovšem do té doby, než otevřeli na metru trasu B. Hlubočepský autobus začal jezdit na Smíchov, později na Moskevskou (Anděl) a metro bylo naším hlavním dopravním prostředkem. V té době už i autobus z Hlubočep jezdil po dvaceti minutách a ne po hodině. Kdo z vás ještě pamatuje staré turnikety v metru? Já jen tak matně, fungovaly do roku 1985 a to jsem metrem jezdila jen svátečně.
Z Václavského náměstí či od obchodního domu Máj jsme chodívali pěšky. Občas cesta připomínala spíše překážkovou dráhu, samá dřevěná lávka přes výkopy a rozbité kostky. Posilnit jsme se museli v tehdy vyhlášeném automatu Koruna, v dolní části Václavského náměstí. Jahodový koktejl, šunka v aspiku, pro tátu sekaná a točená dvanáctka - to vše na stojáka.
Byly to ,,bojové" podmínky, byl to celodenní nákup, protože dostat se do centra, a pak zas do Hlubočep, to s přestupy a s tehdejšími intervaly trvalo půl dne, ale bylo to fajn.
Někdy jsme jeli na nákupy, někdy jen tak na procházku na Karlův most, kde jsme si v Mostecké ulici, v Malostranské pekárně kupovali veliké preclíky, které jsme měli jako svačinku.
Někdy jsme šli Nerudovou ulicí na Pražský hrad, ale domy v té ulici nebyly tak krásně upravené. Někdy kolem kostela Pražského Jezulátka (Panny Marie Vítězné) směrem na Petřín. Aut jezdilo málo, občas nějaká tramvaj. To se to po Praze procházelo.
Člověk si tenkrát mohl smočit nohy v potoce, když ho pálila bříška (dnes by mu možná upadly), mohl si sednout kdekoli do trávy - protože byla a nebylo v ní tolik ,,pokladů." Na Petřín jsem mohla jít jen se ségrou, nebály jsme se, že by se nám něco stalo. I když teď je tam takovejch turistů, že se člověk také bát nemusí. Dřív jsme se tam procházely i samy - jen Iveta a já. A pak kolem zdi sešly k muzeu hraček na náměstí Kinských neboli k tanku.
I když byla šedivá a oprýskaná, Praha za socialismu měla své kouzlo - kouzlo té doby.
