Filmové studio Barrandov, Barrandovské terasy, krásné vily, kolem jen louky, pole a jedna silnice, která spojovala Hlubočepy s Barrandovem. Žádné paneláky, obchoďáky, jen obilí a vlčí máky. To bylo mé dětství na Barrandově.
Když jsem byla malej zrzek, sloužila jsem jako televizní ovladač. ,,Kájo, přepni to na dvojku, Kájo, zvedni trochu hlasitost, Kájo, přidej trochu jasu." Vždycky jsem chtěla sedět v křesle co nejblíž u televize, abych na ten černobílý obraz co nejlépe viděla. I když občas zrněl a někdy měl duchy. Ovšem místo v první řadě mělo i svou daň - daň živého ovladače. Dnešním dětem a mládeži už to přijde neuvěřitelné, ale v době mého dětství jsme měli velkou těžkou televizi, která měla jen dva programy, černobílý obraz a byla bez dálkového ovládání. Když přišla bouřka, obraz se rozdělil na dvě části, když pršelo, byla bedna plná duchů, takže ze dvou herců jich bylo najednou šest a pokud foukal vítr, televize začala vrnět, protože zelený koaxiální kabel nám vedl oknem na střechu. I tak jsem se těšila, až mamka donese domů velký časopis - týdenní televizní program a já si v něm zaškrtám na co všechno se budu dívat. Většinou to byla sobotní Pionýrská vlaštovka, Triangl, nedělní Studio kamarád, občas nějaká víkendová pohádka, ale v tom čase jsem raději lítala s kamarády venku, pak Zpívánky a Večerníček. Po osmé hodině, kdy začínal večerní program, musela jsem říct: ,,Dobrou noc" a zalézt bez odmlouvání do pokojíčku. Když jsem trochu povyrostla, byl mi dovolen i večerní film nebo seriál (pokud nebyl s hvězdičkou). Nejraději jsem měla seriály pana Jaroslava Dietla, kterého jsem znala. Chodila jsem s jeho dcerou Andulkou (Nanynkou) na základní škole do třídy a jelikož bydleli od školy pěkný kus (na Barrandově), pan Dietl vozil děti často před školu. Občas nás Andulka vzala i k nim domů, kde její tatínek celé dny psal. Nemocnice na kraji města, Žena za pultem, Malý pitaval z velkého města nebo Velké sedlo - jeho seriály si pustím ráda ještě dnes. Z televizního programu jsem si vystřihovala fotografie zpěváků i herců a lepila je do sešitu plného citátů. A když byl na fotce Lukáš Vaculík, to bylo radosti! Kdo by si v té době pomyslel, že jednou budu mít herce z těchto novin doma živého ;) Povšimněte si prosím fešáka s bekovkou, který hrál v seriálu Jak vyhrát nad chybou - tak to je Michael. Ještěže jsou ty zlaté maminky, které tyhle vzácnosti z novin schovávají padesát let. A Michael takovou maminku má.
Jsou místa, která se nemění, místa co zůstávají čtyřicet let stále stejná. A přesně tam ráda chodím a vzpomínám. Jedním z těch míst je Filmové studio Barrandov, kde jsem prožila kus dětství. Občasné natáčení, dabing, ale hlavně čas s tátou.
Táta byl truhlář a práce se dřevem mu šla tak skvěle, že se z něj stal na Barrandově stavěč scénických dekorací. Uměl vyrobit nábytek, udělat střechu i postavit westernové městečko. Pracoval nejen v ateliérech, ale také venku. Říkal, že jezdí na exteriéry. Stavěli kulisy na hradech, na polích i u řek. Mně na fotografiích připadá spíš herce než kulisáka, byl to fešák, ten náš Karel.
Vláčil, to jméno jsem slýchávala doma často. ,,Dneska točíme s Frantou," říkával táta a těšil se, protože oba měli rádi cigarety i pivo, takže se hned lépe pracovalo a po práci se s Frantou ještě na jedno zašlo.
Limonádový Joe, Hogo fogo Homolka, Vesničko má středisková a další skvělé filmy, natočily se tady, ve FS Barrandov. Táta nám ukazoval místa, kde teklo pivo potokem a na jakých stromech rostly jitrnice (v pohádce Obušku z pytle ven), kde stálo westernové městečko z Koňské opery a dokonce mi sehnal i obrázek Kolalokové limonády. Po těch letech znal na Barrandově každého, takže jsme směli i do kostymérny. Tam jsem byla jak Alenka v říši divů, protože tolik nádherných šatů pro princezny, střevíčků a korunek, to jsem tenkrát neviděla v žádné pohádce, natož ve skutečnosti.
S Michalem jsem letos v zimě prošmejdila celé ateliéry. Nikde nikdo nebyl a všechno bylo otevřené. Dala jsem si kafe v automatu a sedla si do chodby, kterou jsem s tátou často procházela. Takhle čistá a voňavá tahle chodba v osmdesátých letech ale nebyla. Vlastně žádná chodba v ateliérech. V té době tady snad kouřil úplně každý. Je to zvláštní, ale v době mého dětství se kouřilo úplně všude - v restauracích, v bytech, v letadlech a snad i v kinech. A bylo jedno, jestli tam sedí děti nebo ne. Dnes si to už vůbec nedovedu představit.
Pokud se půjdete někdy projít po FS Barrandov, vyčleňte si na to alespoň hodinku - až dvě. Je tady spousta zajímavostí (starých obrazů a budov), hodně objektů, které si můžete projít od zdola až nahoru, parkoviště plné veteránů a kulisy podobné těm, co stavěl můj táta.
Na louce za ateliéry vždycky stojí nějaké město. Ať už středověké nebo westernové, vždycky je skvěle udělané, ze dřeva a polistyrenu. Alespoň tak to tenkrát říkal táta, když nás brával mezi kulisy.
Takhle to dřív vypadalo všude kolem Barrandova. Bydleli jsme v Praze, ale vlastně na vesnici. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, jaké jsem měla štěstí na rodinu, na kamarády i na místo, kde jsem bydlela a jsem za to opravdu vděčná.
Miluju život - ten jaký žiju teď, i ten jaký jsem měla v dětství a každý den si říkám: ,,Díky za něj nastotisíckrát!"
