Jsou dny, kdy mě lidi naprdnou hned po ránu. Znáte to. Vzbudíte se s úsměvem na tváři, protáhnete se, ,,ááá mám volno, paráda." Vzápětí vám přijde jedna smska a ten krásný den je rázem v p.... !
Jako například dnes, když jsem musela nečekaně do práce. Vůbec se mi nechtělo! Po dvou celodenních šichtách s pěti dětmi (a řeknu vám, že hlídat pět malejch dětí je fakt šichta), měla jsem mít dopoledne volno. Těšila jsem se, jak sednu k počítači a budu psát.
Zpráva zněla - Kájo, můžeš mi pohlídat na hodinku děti? Věděla jsem, že z hodinky bude celé dopoledne, ale práce se neodmítá, zvláště, když je jí tady v Itálii málo. A tak jsem skočila do tenisek a místo vysedávání u počítače, dala jsem si hned po ránu dvouhodinovou procházku s kočárem. Ano, pro mojí kredenciózní postavičku je procházka lepší než vysedávání u počítače, zvlášť, když je placená. Jenže to bych ty peníze nesměla prožrat dřív, než je vydělám.
Po hodince chození, zastavila jsem se v baru (v kavárně) pro kapůčo a jelikož barmanky už mě znají, jak vidí dvojkočár, vyběhnou ven. Za prvé se s tím kočárem nevejdu do dveří a za druhé, když přestanu drncat, dvojčata řvou jak siréna. ,,Co to bude?" ,,Kapučíno a velký dort s jahodami prosím." Za chvilku už sedím před barem na sluníčku a vychutnávám si to jahodové potěšení. No nějak jsem se musela odměnit, když jsem šla nečekaně do práce. Tyhle odměny jsou důležité, na to pamatujte. Už to někde psal i Tomáš Klus a ten kluk ví, o čem mluví!
Dortík splnil účel - svět se mi zdál hned veselejší. A tak jsem zase vyrazila s kočárem do ulic a kochala se pohledem na rozkvetlé sedmikrásky, bouřky a fialky, kterých je tu všude plno.
Pamatujete, jak jsme jako děti trhávaly fialky pro naše maminky? Já chodila s holkama na stráň za barák a hodiny trhala ty malé voňavé kvítečky, ze kterých jsme dělaly pugétky pro maminku, babičku i pro soudružku učitelku.
Dnes už je netrhám, jen se venku kochám. Ve váze za dva dny ty chudinky zvadnou, stejně jako nádherná mimóza, které je teď všude plno. Ale venku, tam kvetou dlouho a může se jimi pokochat spousta lidí - doufám, že i ostatní tu krásu vidí.
Někdy překvapím sama sebe. Ne tím rýmem, i když i ten mi tam nečekaně zapadl, ale tím, jak jsem zmoudřela. No nesmějte se, já nikdy nevím, jestli tak rychle stárnu nebo moudřím. Vždyť ještě před pár lety bych orvala celou mimózu neboli citlivku stydlivou. Teď jsem taková citlivka já. Nejen, že je mi líto zvířat na talíři (takže z masa už toho jím málo), ale začíná mi být líto i kytek. No možná to není moudření ani stárnutí, ale blbnutí.
Každopádně teď sedím venku na zídce, píšu si blog parkrem do bloku. děti spí spokojeně na sluníčku v kočárku a já obdivuji tu nádheru všude kolem. Trávník voní čerstvě posekanou trávou, kočky se vyhřívají na kamenech, stejně jako ještěrky, v korunách stromů mají ptáci svůj první jarní koncert a sedmdesátníci na stromech ořezávají větve třešní (to je taky k obdivu, mít takovou fyzičku v těch letech).
Bundu mám přehozenou přes kočár a i v mikině je mi horko. Jak by také ne, vždyť je krásných dvacet stupňů, i když je ještě únor. Kolem mne projde paní v péřovce, kolem krku šálu a na hlavě naraženou pletenou čepici. Asi je nastydlá, myslím si. Pán na kole má také šálu, že by zas řádil nějakej virus? I dvojice co se prochází se psem je zabalená jako v ruským filmu. Tak buď jsem divná já nebo se ty lidi musej potit jak dvéře od chlíva. No jo, Itálie. Nějak vždycky zapomenu, že tady lidi chodí už v září v kozačkách a péřovku sundavají až o Velikonocích. Pochopila bych ještě ty důchodce, ale když projede džíp, s frajerem ve slunečních brýlích, v péřovce zapnuté až ke krku a vedle sedící modelína má naraženou čepici a kožíšek, tak to už si klepu na čelo!
Vždyť i ty ještěrky se vyhřívají na zídce jako v létě.
,,Ty jsi krásná," pozoruji z metrové vzdálenosti dlouhou zelenou ještěrku, která je přicuclá na zdi. Ještěrka ke mně otočí hlavičku a po pár vteřinách spadne. ,,To jsem ještě neviděla, spadnout z ničeho nic ještěrku," vyprávím do telefonu Mauriziovi. ,,Koukni občas po ránu do zrcadla a pochopíš, proč ta ještěrka chtěla spáchat sebevraždu."
No řekněte, není to vůl? Ale když si na tu jeho odpověď vzpomenu, směju se ještě teď, u přepisování mého blogu z bloku do počítače.
A víte co s těma chudinkama dělal tenhle veterinář, když byl malej? Chytal je za hlavičku a tělo jim namáčel do barvy. Pak je zas pustil na zeď a bavil se tím, jak malujou. Bejval to taky pěknej vejlupek.
Mám ráda ještěrky, ráda je pozoruji. Pokud mi teda nevlezou do tenisek a já si je nespletu s tkaničkama. To mě tenkrát na balkoně málem klepla pepka.
Poslední dobou mám vůbec ráda všechno živé. Asi už blbnu, ale nezabiju už ani mouchu. Mám doma síťku na motýly, do které hmyz chytím a šup ven. Naštěstí jich ve třetím patře moc nemáme a tchyně má ve všech oknech sítě. Jasně, asi bych mluvila jinak, kdybych dělala třeba v kravíně.
A čím jsem starší, tím víc obdivuji krásy přírody, ať už je to zelené pole, vůně louky po dešti, rozkvetlá třešeň, mráčky na blankytně modrém nebi nebo jen obyčejné kokrhání kohouta a závan ,,vůně domova," jež mi připomene dětství na vesnici u tety Máni.
Tohle všechno jsem dnes vnímala všemi smysly a užívala si té nádhery. Nakonec jsem byla ráda, že jsem do té práce šla a neseděla celé dopoledne u počítače. Někdy je prostě to naprdnutí naprosto zbytečné.
Tak krásný večer všem a usmějte se, zítra je pátek!
PS: Takhle se mi příroda odměňuje, maluje mi srdce nejen na nebi z mráčků, ale i na zemi ;)
