,,Vypadáš jako moje babička, nezapomeň si vyndat zuby než půjdeš spát." Směje se Maurizio, když vejde do kuchyně. To je blb! Co se mu nezdá?
Sedím si v houpacím křesle u televize, na hlavě natáčky, přes sebe fleecovou deku, ale stále se cítím na pětadvacet - ač je mi dvaačtyřicet. ,,Počkej, za to ti dneska večer schovám tablet." Odpovídám s pošklebkem. A takhle my tu žijem. Jsme ve středním věku, chováme se jako puberťáci a cítíme se o dvacet let mladší než jsme. Máte to taky tak?
Pamatujete na sousedy z dětství? Já je dodnes vidím jako staré pány a sousedky v zástěrách s natáčkami na hlavě, jako ,,matky dělnice." Zdáli se mi staří, skoro důchodci. A přitom jim bylo tehdy miň, než je dnes nám. Jestlipak si i oni ve čtyřiceti letech připadali na dvacet? Myslím že ne. Tenkrát byli všichni víc strhaní. Neměli plynové topení (skládalo se uhlí a brikety, štípalo se dřevo), neměli auto (když už, tak se používalo zřídka), neměli myčku, kolikrát ani pračku. Pleny byly látkové a hrnce připalovací. Prostě to ty naše maminy a tátové mívali mnohem těžší.
Nevím jak vy, ale mně připadá, že je mi stále pětadvacet. Asi jsem někde zamrzla. Zrovna včera, když jsem koukala na romantický film a rozplývala jsem se nad očima hlavního hrdiny (kterému bylo ve filmu cirka dvacet let), řekla jsem si. ,,Kájo, ty nejsi tak úplně normální." Ale je to fajn - tedy pro mne, pro okolí možná miň.
Usmívám se jak zamilovaná šestnáctka u romantických filmů pro náctileté, na poutích miluji střelnice, kupuji si cukrovou vatu, chodím na autodrom. Na dětském hřišti vyzkouším všechny houpačky (naštěstí je v dnešní době dělají bytelné). U vody mám nejraději tobogán a pokud vidím na ulici nakresleného panáka - skáču,
Maurizio (kterému je třiapadesát) říká, že bych měla dozrát. No to říká ten pravej. On, kterej kouká na animované pohádky, schovává se za rohem, aby mě vystrašil a dělá mi naschvály od rána do večera - jak malej Jarda.
Problém je ovšem v tom, že mé tělo už dvacet let dvacetileté není. Ráno vstávám o hodinu dříve, abych se v klidu nasnídala, umyla a namalovala si obličej. Večer mě bolí záda, po dni u moře jsem unavená a po dni na lyžích vyřízená. Můj žaludek už nezpracuje to co dříve a mé tělo po flašce vína vypadá, jako před lety po flašce Malibu - fuj. Prostě už nic nevydržím.
Včera jsem tady zjistila, že se v Itálii před třiceti lety, stejně jako u nás, skákávala guma. Italská kamarádka Simona hned chtěla běžet do galanterie. Jenže záhy mi kamarádka Zuzka napsala na Fb zprávu: ,,Nedělej to Kájo!"
Prý i Zuzka a její kamarádky si po třiceti letech chtěly zavzpomínat na dětské hry. Jejich výron v kotníku, vyhozené koleno a naraženej zadek mě přesvědčil, že skládačka Nebe-peklo-ráj bude lepší. Také ji v Itálii znají, stejně jako Země-město. A já si myslela, že tohle byly socialistické hry ,,chudých."
Ovšem i při stolních hrách zjišťuji, že mi pětadvacet rozhodně není. Můj nejviditelnější problém je to, že prd vidím. ,,Díky" informační technologii se během pár let můj zrak značně zhoršil.
Tak třeba dneska. Umyju koupelny čistícím prostředkem a hadrem, ostatně jako každý týden. Tu Mauriziovu myju i dvakrát týdně - chlap, znáte to.
Poté si chci přečíst složení nového krému. Mé brýle na hypermetropii (které používám u počítače, ale měla bych i k televizi, a při nočním řízení vozidel), ty mi nestačí, a tak sáhnu po brýlích Maurizia (+2D).
,,No co to je za bordel," udiveně koukám na umyté umyvadlo. Rukavice, Savo a kartáček. Přísahám, že bez těch brýlí jsem to neviděla. S nasazenými brýlemi, ze kterých se mi trošku motá hlava, šůruju celou koupelnu i dlaždice v kuchyni. Ty flíčky tam před půl hodinou nebyly!
,,Co tu blbneš?" Ptá se Maurizio. ,,Je tu bordel, musím to znova uklidit." Maurizio kroutí hlavou. ,,Co povídáš, vždyť všechny tvoje kámošky říkají, jak máme doma naklizeno." ,,No jo, ale všechny kámošky co to říkají jsou starší než já. Já to bez brýlí neviděla, ony to taky nevidí. Jenže teď přijede synovec a ten má zrak dobrej. A co si pomyslí, že teta je šmudla?" ,,Podle mne tvůj synovec nebude studovat dva flíčky na umyvadle. Tak si sundej tu lupu z nosu a pojď si dát kafe." Já ho miluju! Teda občas, když mi po ránu neříká: ,,Fuj to jsem se lek."
Je to tak, naše tělo stárne, i když naše duše je stále mladá.
Ale jak se říká: ,,Člověk je tak starej, na kolik se cítí." A já se cítím maximálně na třicet (i když na úklid už si budu raději brát brýle).
Dnes jsem četla krásný citát. ,,Nestěžuj si pokud stárneš, je to výsada mnohým odepřená."
