Únavový syndrom a první příznaky a projevy psychického onemocnění, které vyústily v první hospitalizaci v psychiatrické léčebně
Když taxi zastavilo v lese před budovou psychiatrické léčebny, vzpomněla jsem si na film Requiem pro panenku. Oprýskaná jednopatrová budova se zamřížovanými okny ve mně vzbuzovala pocit, že jakmile překročím její práh, už se nikdy nedostanu ven. Působila ponuře, její zchátralý stav se nedal přehlédnout a všude okolo jen les a ticho. Jen šumění stromů, které jakoby říkaly: "Sem patříš, jsi blázen, jsi blázen, jsi blázen..." Ne, já nejsem blázen, jsem jen unavená a vyčerpaná všemi událostmi loňského roku, které mě přivedly až sem..
Začalo to koncem září, pociťovala jsem stále větší únavu. Po osmi až desetihodinovém spánku jsem si připadala jak po probdělé noci, nebo spíš noci strávené někde ve fitku, protože mě bolel snad každý sval v těle. V práci jsem nestíhala, usínala jsem i několikrát během dne, všude, v práci, v obchodě ve frontě na pokladnu, v dopravních prostředcích, na jezdících schodech, dokonce i při tetování, což tatér komentoval slovy, že již zažil ledacos, ale tohle se u něho prý ještě nikomu nestalo. Nepomáhalo nic, vitamíny, injekce, infuze, únava byla mnohem silnější.
Vydržela jsem do konce roku, v lednu mě tělo přestalo poslouchat úplně, cvak, prostě se vyplo a já zůstala zcela upoutaná na lůžko. Myslela jsem si, že je to konečná, že už se z tý zatracený postele nikdy nezvednu. V podstatě jsem jen spala, nebo tupě zírala na strop. Televize nebo knížky nepřipadaly v úvahu, nemohla jsem se soustředit a po chvíli jsem stejně usnula. Trvalo tři měsíce, než jsem byla schopná sama dojet k lékaři a jakž takž obstarat domácnost, práce byla v mém stavu stále nemožná. Při podrobných odběrech krve se ukázalo, že mám v těle infekci a další dva měsíce jsem brala antibiotika. Ani potom se ale můj stav nezlepšil natolik, abych mohla chodit do práce. A protože řada dalších vyšetření nic neprokázala, podle všech výsledků jsem byla zdravá, bylo mi doporučeno psychiatrické vyšetření. "Já přece nejsem žádnej blázen, je mi pořád špatně, tak proč mě tam posíláte, proč mě neléčíte?" ječela jsem na lékaře do telefonu. Ani na okamžik jsem si nepřipouštěla, že za tím vším stojí moje poslední dobou těžce zkoušená psychika. Do té doby jsem měla na tuto problematiku, troufám si říct, obecný názor. Psychická nemoc? Stigma. Takový člověk nepatří mezi "normální" lidi. Psychiatrická nemocnice? Blázinec, ústav, kde jsou zavření nenormální lidé ve svěracích kazajkách. Být psychicky nemocný je ostuda, je to slabost, je to neschopnost, méněcennost. V následujících měsících a letech jsem měla možnost poznat, jak hluboce jsem se mýlila...
