Stresové situace jako spouštěč deprese?

Úvaha o tom, jaké situace byly nebo mohly být příčinou mých psychických potíží, které vyústily v těžké deprese.

Život není jednoduchý, to mi asi dáte za pravdu. Každý z nás si v životě něčím prochází, nebo má něco za sebou. Samozřejmě ne každý se z toho hroutí, nebo má problémy s psychikou. Ale stresové situace znáte asi všichni. Nemusí to být nějaká tragická událost, fatální nehoda, neštěstí. Ztráta zaměstnání, rozchod, rozvod, hádka, to jsou věci, které člověka "rozhodí" a nějakou dobu trvá, než se se vzniklou situací vypořádá. Někdo dříve a někdo později. 

V době hospitalizace, ke které se samozřejmě ještě vrátím, jsem získala (léčbou i změnou prostředí) určitý odstup a rekapitulovala jsem zásadní události v mém životě, které měly na mojí psychiku největší vliv. 

První věcí, kterou jsem velmi těžce nesla, byl rozvod rodičů. Bylo mi tehdy 7 let, bratrovi 2 roky, celou situaci v podstatě ještě víceméně nevnímal, já ano. Navíc to bylo v době, kdy rozvod ještě zdaleka nebyl běžnou záležitostí, na rozvedenou rodinu se nahlíželo skrz prsty a pomluvy nebraly konce. S bratrem jsme zůstali v péči matky, otec si nás bral 1x za 14 dnů na víkend. Tři dny před tím mě bolelo břicho a celou neděli odpoledne po návratu od otce jsem brečela a pořád dokola se ptala matky, jestli to nejde jinak, jestli se k sobě nemohu vrátit. Nešlo, otec se později znovu oženil, jedno dítě vyženil a další si pořídil, takže jsem měla nevlastního bratra. Časem jsem si zvykla, ale jednoduché to pro mě nebylo.

Druhou zatěžkávací zkouškou mé psychiky byla nemoc staršího syna Matouše. Ve dvou měsících mu byl diagnostikován obstrukční hydrocefalus. Nemoc, o které jsem do té doby nikdy neslyšela. Ve zkratce - měl překážku mezi mozkovými komorami, takže mozkomíšní mok, který u zdravého člověka "protéká" všemi mozkovými komorami a v oblasti páteře se vstřebává do těla, se mu hromadil v hlavičce, která byla v důsledku toho nepoměrně větší k tělíčku. V nemocnici mi lékařka sdělila, že nebude normální a může skončit na vozíku. Týdny v nemocnici na neurochirurgii, odsávání moku přes fontanelu, což je měkké místo na hlavičce dítěte, které se postupně "uzavírá" během prvních 18ti měsíců života dítěte, kontroly na neurologii, antropologii, očním, pediatrii, rehabilitacích. Přiznám se, že z prvního roku si pamatuji jen útržky, a i ty bych nejradši zapomněla. Bylo mi 24 let a procházela jsem si peklem. Synovi byl zaveden podkožní ventrikuloperitoneální zkrat (shunt), což je hadička, která pomocí tlakového ventilku odvádí mozkomíšní mok do žaludku. Do svých 12ti let prodělal celkem pět operací. Hadička se ucpala, nebo, jak rostl, byla moc krátká a musela se vyměnit za delší. Příznaky byly vždy stejné - neutišitelný pláč, opakované zvracení, bolesti hlavy. Okamžitý odjezd do nemocnice, CT hlavy, okamžitá operace, tady hrál čas velkou roli. Navzdory všem předpovědím, a vím, že jako jedno z mála takto nemocných dětí, syn neměl žádné následky, kdo o jeho nemoci nevěděl, nepoznal nic. Primářka na neurologii mi při poslední návštěvě řekla, že když syna viděla poprvé, nevěřila, že by to mohlo takto dopadnout. Dělala jsem, co jsem mohla, ty čtyři roky na mateřské jsem se mu věnovala ne maximálně, ale víc než maximálně, protože to prostě jinak nešlo. S manželem Otou jsme chtěli vždy dvě děti, s lékaři jsme vše konzultovali, ujišťovali nás, že budu pod stálým lékařským dohledem, že pravděpodobnost tohoto onemocnění u obou dětí je mizivá, případně bude mé těhotenství uměle přerušeno, přesto jsme dlouho váhali. Nakonec jsme se rozhodli, že to přece jen zkusíme. Otěhotněla jsem v podstatě ihned a když bylo Matoušovi 8 let, narodil se nám Martin. Jo, tohle byla mateřská. Martin byl pohodové mimčo, brzy spal celou noc, dobře prospíval, k lékaři jsme chodili pouze na pravidelné prohlídky, užívala jsem si to. Když o tom tak přemýšlím, bylo to jedno z těch období, kdy jsem byla opravdu spokojená a šťastná.   

Jenže, jak se říká, nic netrvá věčně. Ani nevím, kdy a jak se to stalo, kdy to začalo, že jsme se s Otou začali odcizovat, měli jsme se rádi, to ano, ale začali jsme žít spíš vedle sebe, než spolu. Jako bratr a sestra, ne jako muž a žena. Oba jsme to věděli, oba to cítili. Ota chtěl, abychom jeli na prodloužený víkend, jen my dva, bez dětí, abychom se pokusili oživit náš vztah. Strašně se mi nechtělo, zazdila jsem to, pohádali jsme se. Během toho víkendu, kdy jsme měli být pryč, se Matoušovi udělalo zle, bylo to opět tady, opět problém, už to poznal sám podle bolestí hlavy. Byl ihned operován a já si přestala vyčítat, že jsem s Otou odmítla odjet. Nemělo to být, tehdy, ale mohlo to být jindy. Nikdy k tomu nedošlo, naše manželství pomalu ale jistě spělo ke konci. Ještě jsme jeli i s dětmi na dovolenou, ale byla to katastrofa, tam poprvé padlo slovo rozvod, ke kterému za půl roku skutečně došlo.

Rozvod po 17ti letech manželství, i když k němu došlo po vzájemné dohodě, rozhodně nebyl jednoduchý. Třetí velká rána pro mou psychiku. Bolelo to, hodně. Měli jsme děti, něco spolu budovali a vybudovali, najednou bylo všechno pryč. Domluvili jsme se na střídavé péči po týdnech, neuměla jsem si bez dětí představit ani den, natož týden. Matoušovi v té době bylo 14, Martinovi 6. Matouš vše zvládl v pohodě, ale Martinovi trvalo půl roku, než si na "střídavku" zvykl. A mně v podstatě taky, týdny, kdy jsem kluky neměla, byly nekonečné a samota mě ubíjela. I z toho jsem se nakonec dostala, našla si přítele, který měl také děti, sladili jsme týdny a dva víkendy v měsíci jsme s našimi dětmi jezdili po výletech, chodili do kina, na bowling nebo minigolf, bylo nám spolu dobře a život měl zase nějaký smysl.

Čtvrtý a poslední úder, po kterém nastalo ono září, jak jsem psala na počátku, přišel v červnu...