Zasluzny clanek. Bohuzel stigmatizace lidi s dusevnimi poruchami je stale jeste moc ziva. V zemi, kde ziji, se vrchnost rozhodla bojovat proti stigmatizaci tim, ze umistuje psychiatricke kliniky (s vyjimkou specialnich klinik pro tezce postizene a odsouzene k nucene psychiatricke peci) do nemocnic, aby se psychickym pacientum dostalo podobneho statusu jako somatickym. Take uz nastesti zmizely to ponure budovy se zamrizovanymi okny. Podle popisu jedne zname z CR, ktera byla dvakrat hospitalizovana v psychiatricke lecebne, se mi zda, ze CR musi v tomto smeru jeste hodne dohanet. O vazne forme deprese a boji s ni tu pred nekolika lety psala jedna mlada blogerka, mozna si to budete moci dohledat a ziskat nejakou inspiraci. Coby byvaly dlouholety pracovnik ve psychiatrii (ackoliv ne v CR) je psychiatrie stale jeste moji srdecni zalezitosti a se zajmem budu cist vase dalsi clanky.

Děkuji za Váš přínosný komentář, jsem ráda, že se Vám můj článek líbil a doufám, že tomu bude tak i nadále.

super čtení. Člověk si mnohdy ani nestihne všimnout, že tělu dochází dech... Jste statečná, ne ostudnice

Děkuji moc, ani jsem nečekala, že by se mé vyprávění mohlo líbit, potěšila jste mě

Psychické problémy se můžou zhoupnout do fyzických a někdy fyzické problémy vyustí až v psychických, potom je těžké to klubko rozmotat.

Někdy psychiatrické pacienty stigmatizují i odborníci - ti, kdo by jim měli pomáhat. Ostatně v Rusku to bylo a je běžné, včetně zneužívání oboru psychiatrie. A Rusko není zas tak daleko.

Ano, to máte pravdu, sama jsem to zažila a nebylo to nic hezkého.

Měl jsem spolupracovníka P., měli jsme spolu pěkný vztah. Pak na něho přišly deprese. Propadal se do nich stále více. Vyptával jsem se ho: "Chodíš k psychiatrovi?" - "Chodím." Více jsem se nevyptával, mluvili jsme spolu o kamarádech, koronaviru (zrovna vrcholil) apod. Stále se zhoršoval. Ptal jsem se: "Nedoporučuje ti doktor hospitalizaci?" - "Neeé." Odpověď však to byla nejistá, měl jsem podezření, že mu to doktor doporučuje. Dělal jsem však, že mu věřím. Nakonec skončil sebevraždou. Zrovna včera jsme byli s manželkou navštívit jeho maminku, která je špatně pohyblivá a nikoho z blízkých už nemá. Na návštěvu jsem si vzal po P. Jeho maminka chtěla, aby věci po P. někdo nosil, vzal jsem si svetr a natáhnu si ho, když jde k ní na návštěvu.

Děkuji za Váš příspěvek a naprosto přesně vím, o čem píšete. Můj nevlastní bratr spáchal v necelých 33 letech sebevraždu právě z důvodu neléčeného psychického onemocnění. Ve svém příběhu později toto také uvedu.

Taky jsem se kdysi vyčerpala, ale vlastně mi to v životě spíš pomohlo.