Poslední kapka 1. část

Jak pohár mé psychiky přetekl aneb nejdelší léto mého života. Taky se vám v nemocnici zdá, že den tam trvá dvakrát tak dlouho než "venku"?

V půl třetí ráno mě vzbudilo vyzvánění telefonu. Na displeji svítilo Otovo jméno. V tom týdnu měl kluky u sebe, takže jsem věděla, že je zle. A bylo. "Čau, Matoušovi je blbě, zase je to tady, jedeme do Motola, jedeš taky nebo ne?" "Určitě jedu, jen se obléknu, dej mi deset minut a počkejte na mě před barákem." Rychle jsem se oblékla, malování ani česání mě v tu chvíli nezajímaly, jen letmý pohled do zrcadla a už jsem pádila po schodech. Už na mě čekali. Matouš seděl vzadu s kbelíkem v rukou. Jak slyšel dveře od domu, otočil hlavu. Ten pohled mi stačil. Tvář měl úplně bílou a oči mu svítily. Ota byl viditelně nervózní. "Čau, jedeme." "Čau, díky za zavolání." "Ahoj Matouši", pozdravila jsem syna, když jsme nastoupili do auta. "Čau." Víc neřekl, ani nemusel a já se neptala, bylo to vidět. "Kdy to začalo?" zeptala jsem se Oty. "Asi před hodinou mě vzbudil, že zvracel a bolí ho hlava. Rychle se to zhoršuje, musel jsem ho obléknout a dovést do auta. Martina si vyzvedla máma." Bývalá tchyně bydlela v domě ve stejné ulici, takže hlídání mladšího syna naštěstí nebyl problém. Od poslední operace uplynulo 5 let a věděli jsme, že jednou to prostě zase přijde. Matouš začal něco říkat, ale nebylo mu vůbec rozumět, začal zvracet. Pak bylo najednou ticho. Otočila jsem se dozadu, Matouš ležel na sedačkách, kbelík se zvratky v ruce. Vzala jsem mu ho. "Matouši nespi, nesmíš spát, řekni mi něco." "Bolí mě hlava, nemůžu sedět." "Lež, ale hlavně neusni." Už jsem mu neřekla, že při jeho bolestech by to nebyl spánek, ale bezvědomí. Ota jel rychle, provoz v tuto dobu žádný, v nemocnici jsme byli do půl hodiny. Syna jsme museli vést, jak vstal, bolesti hlavy byly nesnesitelné. Na urgentu si v čekárně okamžitě lehl na sedadla. Bylo mu 17, i při své nemoci hrál hokej, nechal si rovnat zlomeninu z tréninku zaživa, než aby zůstal v nemocnici na operaci, měl už hodně za sebou a byl to "tvrďák", ale teď naříkal jak malé dítě. Rvalo mi to srdce. Na pohotovosti v ordinaci opět zvracel, mladá lékařka říkala, že je to možná z jídla, nějakou dobu jsme se dohadovali, na naše naléhání bylo provedeno CT a nebylo co řešit. Na neurochirurgii už nás čekali, službu měl primář, Matouš šel okamžitě na sál, ani hlavu mu neoholili jako vždycky, podle slov primáře na to nebyl čas. Operace proběhla ve čtvrtek v noci, v pátek jsme tam nemohli, v sobotu mu tam vezl Ota věci a v neděli jsem šla za Matoušem já. Byl na pokoji sám a nespal. "Ahoj Matouši, tak co, jak je ti, jak to vypadá?" "Ahoj, no už celkem dobře, za chvíli bude vizita, je tady primář." "To je dobře, když tě přijímal, řekne mi aspoň podrobněji, co a jak." Sedla jsem si k posteli a v tu chvíli syn pootočil hlavu. Zděsila jsem se. Místo obvyklé pěticentimetrové "podkovičky" měl pětadvaceticentimetrovou "skobu". "Ježiši, to je strašný, jak to, že máš takovouhle jizvu?" Než stačil odpovědět, přišel primář. Vše mi vysvětlil, Matouš měl hadičku v hlavě zarostlou, proto ta dlouhá jizva, nemohli jí vytáhnout, musely se odstraňovat srůsty a nepodařilo se jim odstranit všechny. No vypadalo to příšerně, ale Matoušovi již bylo lépe, to bylo hlavní, byl jen hodně unavený. 

Pustili ho v úterý, Ota ho odvezl ke mně, Martina si zatím nechal u sebe, aby měl Matouš klid. Chodila jsem do práce a pravidelně jsem mu volala, z práce jezdila rovnou domů. Ve čtvrtek mi syn volal, že má teplotu, 37,6. Bral si paraleny, ale nic, měl pořád stejně, celý den. V pátek beze změny, pořád stejná teplota. Přišla jsem z práce dřív, Matouš se díval na televizi. Od svého propuštění se mi zdál takový tichý, zakřiknutý. Jasně, byl po operaci a nebylo mu ještě úplně ok, ale stejně mi prostě přišlo, že je divnej, Teď navíc ta teplota, nelíbilo se mi to. Rozhodla jsem se zavolat do Motola. Samozřejmě jsme se zhádali, protože s tím nesouhlasil. No, mluvili se mnou jako se cvokem. Je to úplně normální, ta teplota, není nijak vysoká, jiné problémy syn nemá, tak proč vůbec volám. Byl to dlouhej víkend., U syna beze změny, jen teď už si ani nepouštěl televizi a ležel nebo pospával, teplota stejná, já volala do nemocnice, kvůli čemuž jsme se vždy pohádali. V sobotu mi ještě málem vynadali, taky jsem si říkala, že je třeba otravuju zbytečně, že jsem možná paranoidní, ale něco se mi prostě na synovi nezdálo. V neděli jsem volala opět, a to už mi řekli, že pokud to bude stejný i večer, ať se v pondělí přijdem ukázat. Jo to bylo výživný pondělí, pracovní doba ve špitále, přijeli jsme tam v půl osmé a odjížděla jsem ve čtyři odpoledne. Sama. Po všech vyšetřeních a odběrech krve se ukázalo, že v operační ráně je infekce, CRP norma do 8, u syna 99. Byla nutná reoperace...