Seděl v houpacím křesle, vedlejší kulatý stolek zdobila hromádka zažloutlých fotografií.
Starý fotograf si obřadně nasadil brýle s kostěnou obroučkou a vzal do ruky vrchní fotku.
Dlouze se na ni díval.
Nechtěl si připustit, že se mu i po těch desítkách let derou do očí slzy. Díval se do očí té, kterou tak moc kdysi miloval a po které už jiná nepřišla...
Díval se do hvězd v jejích očích, toulal se vesmírnou černí jejích vlasů, zas slyšel její smích.
Hodiny tiše odbimbaly celou, šišky závaží se malinko pohnuly.
Odložil fotografii, vstal a dveře, kterými tenkrát její hvězdy odešly, se na něj dívaly.
Otevřel skříň.
Vzal do ruky fotoaparát, zblízka se podíval na počítadlo snímků a ujistil se, že je v něm film. Sfoukl z aparátu prach, uložil ho do koženého pouzdra a pověsil na věšák vedle dveří.
Vrátil se do křesla, zhasl stolní lampu a otočil hlavu k oknu.
Noc ubíhala pomalu, Měsíc v úplňku maloval po nebi své bizarnosti.
Zacinkala první tramvaj a přivezla svítání.
Zvedl se z křesla, oblékl svůj dlouhý plášť, vzal z věšáku aparát a na schodišti si uvědomil, že za sebou nezamkl. V duchu mávl rukou.
Celý den se toulal po místech ze zažloutlých fotografií. Podvědomě hledal černé oči, rozsvícené hvězdami a zároveň věděl, že právě ony budou na dnešních fotografiích chybět.
Mačkal spoušť, několikrát vyměnil film a až soumrak byl dostatečně důrazný s výzvou k návratu domů. Důstojným krokem došel na zastávku. Byl spokojený. Cestou stihl dát filmy do labu a měl radost, že fotky budou k převzetí následující podvečer.
Spaním do dalšího odpoledne vyhnal únavu z celodenního toulání. Pozoroval ze svého křesla šišky závaží na hodinách a věděl, že až ta pravá klesne ještě o půlku své výšky, bude čas vyrazit pro hotové dílo.
V labu byli milí a přátelští. Obřadným gestem převzal obálku s fotografiemi a furiantsky poručil tramvaji, ať ho doveze na náměstí.
Pouliční lampy začaly vyprávět o večerních opozdilcích, světla jejich příběhů se odrážela ve výlohách. Zvony z nedalekého kostela mu připomněly, že už by měl zamířit ke svému stolku, do svého křesla.
Pomalu do něj dosedl, z obálky vyndal první fotografii. Tady se seznámili....
Všiml si jakési nezřetelné postavy v levém rohu obrazu. Zvláštní, pomyslel si. Vůbec jsem ji tam neviděl. Podíval se na druhou fotografii a zjistil, že i na ní se objevila stejná postava, jen o něco blíž. A na další zas a na další zas a pokaždé o něco blíž. Už věděl, že tou postavou je žena s tmavými vlasy.
Vytáhl poslední, včera fotografovaný snímek. Ruka se jemně rozechvěla, oči se bály podívat. Otevřel je dřív, než z nich vyrazily slzy. Díval se na čerstvou fotografii, zas se díval na důvěrně známé hvězdy. Zas je lemovala kosmická čerň v pramíncích vlasů.
Nevšiml si, že ve dveřích jemně cvakla klika...
karel zakar
https://www.facebook.com/fotoatelier.zed.the.wall/photos_albums
