Když zmizí slovo

dnes Vám Karino píši o tom, že byl večer a lampy Karlova mostu mě spolehlivě převedly na druhý břeh Vltavy. S rukama v kapsách rozepnuté bundy jsem se doplandal ke Staroměstské radnici. Kam dál? 

 Namířil jsem si to na Kozí plácek.

Příjemné, malé náměstíčko s vlídnou atmosférou. Všiml jsem si, že v tom prastarém domě se svítí a tudíž je muzeum otevřené. Hm, nikdy jsem tam nebyl. Vešel jsem dovnitř a okamžitě ucítil, že stojím v prostorách o téměř 500 let starších, než je Svatovítský chrám...Zvedl jsem hlavu a zadíval se na lustr. Ohromné dřevěné kolo, vyplněné symbolem Slunce. A v tom symbolu třikrát kovová  hlava...

Jakoby z dálky jsem vnímal vyprávění průvodkyně o tom, že v těchto prostorách bádal rabbi Low, Tadeáš z Hájku a další mistři alchymie Rudolfova dvora. Průvodkyně otevřela tajné dveře v knihovně a vešli jsme do sklepení. Zůstal jsem stát na třetím schodu. Díval jsem se na dokonale zachovanou pec alchymistů a cítil, jak mě k zemi přibíjí obrovská tíha.Na okamžik jsem uviděl Vaši tvář, Karino. Světla sklepení zhasla, ale zároveň se kdesi rozhořely louče. Jejich mihotavé světlo tančilo po zdech a ticho bylo dokonalejší než dokonalost.

I když mi na ramenou seděla tíha celého světa, ohlédl jsem se. Ten starý muž, stojící za mnou, se usmál. Vrásky zvýrazněné vlastním stínem, oblečený v dlouhém, jednoduchém lněném plášti. V levé ruce držel jakýsi pergamen a já si všiml jeho prstů, podivně zbarvených asi dlouholetou chemií....

" Ale ano," řekl a pokračoval - " ano, hledali jsme onen Kámen mudrců. Hledali jsme onu kouzelnou formuli, hledali jsme to správné slovo. Ale nenašli. Člověk chtěl slovem vyjádřit velikost osobnosti a protože to slovo nenašel, postavil pyramidy. Nenašel slovo pro sílu víry, postavil tedy katedrály. Nenašel slovo pro vyjádření vlastní dokonalosti, vytesával tedy člověka do skal. Mistři štětce a šerosvitu hledali slovo pro vyjádření hloubky ducha a nenalézajíc, tvořili svá geniální plátna. Ne, nikomu se nedařilo slovo najít. To vy, také hledající, jste vynalezli až neuvěřitelné technologie pro slovo. Umíte ho přenášet téměř rychlostí světla, umíte ho zaznamenat s neskutečnou přesností a kvalitou. Jen vám uniklo, že za těmi hromadami přenášených a znamenaných shluků slov není žádný obsah....vy už nehledáte slovo, vy už se jen snažíte nezničitelně zaznamenat bezduchost. Jsi tu teď snad proto, že hledáš?".
Neodpověděl jsem hned, ale po chvilce jsem souhlasně kývl hlavou. " Nu, napovím ti a ty budeš vědět, že ti právě napovídám...", řekl mi a louče zhasly.

Kdesi cvakl vypínač, rozsvítila se světla a průvodkyně mě poprosila, abych se o ten vypínač neopíral.
Vyšel jsem ven. Měsíc na večerní obloze sděloval, že tu noc bude úplněk. Sedl jsem si na lavičku.
Zastavil se vodopád a já nevěděl, co to znamená...zastavil se běžící film a já se ptal, co to znamená...znehybněl cit, zastavil se vítr a odpověď nepřichází...měním se ve vodopád, voda zamrzá a já vím, že musím dopředu abych se mohl ohlédnout zpátky...srdce netepe a přesto bubnuje v šíleném rytmu...Převalil se hurikán, oblečený do všech běsů světa a já mám pocit absolutního osamění. Najednou se dívám do nekonečných prostor neexistence a tak moc chci, abyste mě vzala za ruku, Karino, ale Vy v tom světě nejste...stojím v prostoru, který není a já vím, že jsem v něm jen já...že mě za ruku nevezmete a že neznám slovo, kterým bych Vás přivolal...

Nevím, jak dlouho jsem na té lavičce seděl. Tělo mě odneslo do protější kavárny. Objednal jsem si kávu a poprosil o tužku a list papíru. Zapálil jsem si cigaretu. Až udivený pohled číšníka mě upozornil, že tužkou jen tak bezmyšlenkovitě jezdím po papíru. Podíval jsem se na něj.

Byla na něm jen jedna věta - " Kdyby existovalo slovo, Karino, řekl bych Vám jej..."