tenkrát

Garážová vrata kdosi natřel. Ježíš už je po vánočním šílenství dávno doma a vítr po zemi zahání poslední z loňských uschlých listů. Na střeše Ticha se líně převalují šedivé mraky.   

Dokouřil jsem a vydal se spočítat zatáčky, dělící mne od hradu. Na parkovišti pod kopcem jsem pozdravil prázdnou budku hlídače, krávy, kozy, psy a značku zákazu vjezdu. Vyjel jsem nahoru. Hrad majestátně, přívětivě stál, za posledních víc než šest set let se nehnul ani o krok. Vešel jsem, brána mě uvítala noblesním gestem rozevlátých vrat.
Na prvním nádvoří tančily víly, Fantom opery jim tleskal do rytmu.
Ve vzdálenějším rohu stál filmový stativ a šrouby kulového kloubu pevně držely odrazný, stříbrný deštník nad Sluncem. Chvilku se nedělo vůbec NIC.
" Helou, vítej, můj Příteli ! " rozlehl se výkřik na druhém nádvoří a zpoza rohu se na mě vyřítil gotický plášť, s hlavou v římské přilbici. No jistě, můj bláznivý kamarád Čas mezi psy a vlky.
Objali jsme se.
Kolem proběhl příběh a mizel branou ven.
" Hej ! " zařval jsem.
" To je můj Příběh ! Zastavte ho, nebo uteče do světa a už nikdy ho nechytím ! "
Fantom pokrčil rameny, brána se s bouchnutím zavřela a Příběh byl pryč.
Čas mezi psy a vlky mi z ramene opatrně sundal smítko smutku a položil jej na kamenné hradby.
U vstupu na malé nádvoří stála Spravedlnost. Tvar šátku na očích jistila stříbrná pavučina, misky vah se prohýbaly pod tíhou staletého prachu.
Vešel jsem. U levé zdi se oháněl sekyrou Václav z podhradí a se svým synem stavěl kulisy pro filmaře. Slunce napodobilo taneční krok hlavní víly, vyklouzlo z kloubu a vydalo se na procházku nad nádvořím.
" Hej, rytíři" , ozvalo se z okna vedle vstupu do královského paláce. Zamhouřil jsem oči a zaostřil. V okně seděla Karina, opřená o stín jakési postavy.
" Máš pro mě příběh?" zeptala se, v očích se jí rozhořely plamínky.
" Nemám", odpověděl jsem.
" Utekl mi..."
Karina mávla rozladěně rukou a zmizela za stínem postavy.
Na dřevěných schodech na horní nádvoří se ozval klapot koňských kopyt. Sancho Panza vedl za uzdu vyhublou Rosinantu, lopatky větrného mlýna jí cuchaly hřívu.
" Zdravím tě, Sancho" uklonil jsem se.
" Už tvůj pán vyhrál svůj boj?"
" Ještě ne" odpověděl.
" Ale jednoho dne ke svému vítězství jistě dojde. Já mu věřím".
Protáhl jsem se kolem nich a loudavě došel na vyhlídku.
Nezaměnitelná, blonďatá hříva milé princezny Terezky se i s princeznou dívala do údolí. Chvíli jsem pozoroval její proměnu ve zlou královnu. 
Z bistra pod vyhlídkou se ozvala veselá píšťalka, kterou mi Amélie z Montmartru sdělovala, že má pro mě jedno dobrý kafe.
Strčil jsem ruce do kapes, otočil se a zamířil dolů. Vrata do konírny byla dokořán a kdesi uvnitř si prozpěvovala Láska.
Slušně jsem zaklepal na otevřené křídlo, nad hlavou mi zakroužil orel.
" Vítej, rytíři" podala mi k pozdravu ruku, kterou jsem odmítl. Pochopila, že bych neměl komu pozdrav předat, zářivě se usmála a pozvala mě dál.
V patách sloupoví hořely pochodně Vášně.
Uprostřed stál velký, dřevěný a bytelný stůl Poznání. 
Krom křišťálově zářící, čehosi plné mísy na něm nebylo NIC.
V mihotavé záři plamenů jsem si všiml, že všechny kousky čehosi se do mísy nevešly, jeden se -zabalený stejně jako ty ostatní- válel na zemi pod stolem.
Láska se na mě podívala a já pochopil, že je to mísa Zklamání.
" Je to tak, rytíři" řekla.
" Do té mísy se vejde jen tisíc kousků. Tisící první už ne, byť by byl menší než zmenšený model molekuly. Víš?" dala důraz na poslední slovo. Sehnula se, podala mi spadlý kousek a zmizela v ohni poslední pochodně.
Strčil jsem ten tisící první kousek do levé náprsní kapsy. Kdesi kdysi jsem slyšel, že co je uloženo na srdci, to se nikdy NEZAPOMENE.
Co zbývá? Snad už jen jít si vypít to kafe. Amélie z Montmartru pro mě k němu jistě bude mít úsměv...