Reichenbach a IR světlo

Absolutní nula je teoretická teplota, které podle současných poznatků není možné dosáhnout, ale lze se jí velmi přiblížit. Hodnota absolutní nuly je 0 K (kelvin) neboli -273,15 °C. Obecně pak platí, že všechny objekty nad absolutní nulou vyzařují energii. Tato energie je obvykle chá­pána jako vyza­řované teplo, či spíše infračervené záření, které je neviditelné pro lidské oko, ale může být de­tekováno pomocí elektronického zařízení, nazývaného pasivní infračervené čidlo PIRS (Passive InfraRed sensor). Termín pasivní v tomto případě znamená, že zařízení samo nezáří, ale pouze pasivně přijímá či skenuje infračervené záření.

Infračervenými čidly je vybavena i řada živočichů. Přesněji řečeno termoreceptory, označovanými za infačervené re­ceptory či senzory. Snad vůbec necitlivější k teplotním rozdílům jsou zřejmě ště­nice, které rozlišují svými tykadly i setiny stupně. U obratlovců pak termoreceptory, které registrují i nepatrné teplotní rozdíly, mají hadi (např. chřestýši), někteří ne­topýři (Desmodontinae) či kurovití ptáci taboni. Jenže ani je­jich termoreceptory nemohou za tmy rozlišovat objekty, které mají stejnou teplotu. Samozřejmě má i člověk svoje receptory pro vnímání tepla a chladu: jsou to volná ner­vová zakon­čení v pokožce, nerovnoměrně rozmístěná po celém těle (nejvíce termoreceptorů se na lid­ské kůži nachází kolem očí, nosu, rtů, a uší), informující nás o změnách teploty okolního pro­středí. Avšak ta­kovéto lidské pocity nejsou adekvátní zrakovým vjemům.

Přesto bývá Reichenbachem vzpomínané záření látek v temných komorách ve spe­kulativních vý­kladech považováno za vyzařované teplo, tedy infračervené záření, označované zkratkou IR (z anglického "infrared"). Infračervené záření zabírá v elektromagnetickém spektru 3 pásma: IR-A (760 - 1400 nm), IR-B (1400 - 3000 nm) a IR-C (nad 3000 nm). Zdrojem IR-C jsou zahřáté látky, IR-A a IR-B jsou složkou slunečního záření, dopadají­cího na povrch Země. Jestliže však IR-A a IR-B představují složku slunečního záření, pak je v temných komo­rách roz­hodně nena­jdeme. A při pokojové teplotě zde připadá maximum spektra infračerveného záření na vl­nové délky kolem 10 mikro­metrů (10000 nm), tedy na oblast teravln.

Za terahertzové záření (jinak též teravlny), je dnes označováno takové elektromagnetické záření, které vyplňuje v elektromagnetickém spektru oblast mezi mikrovlnným a infračerveným zářením. Jeden  terahertz (THz) představuje 10 na dvanáctou hertzů (Hz), tedy jeden bilion kmitů za sekundu. Terahertzové vlny (T-vlny) se začaly využívat v bezpečnostních tech­nologiích, ale rýsuje se i je­jich možné využití v bezdrátovém přenosu dat, který by byl vzhledem k vysokým frekvencím tohoto zá­ření extrémně rychlý. Na druhou stranu by však byl využitelný jen na krátké vzdálenosti v řádu místností a budov, neboť terahertzové vlny absorbuje atmosfé­rická vlhkost. Terahertzové vlny snadno pronikají běžnými materiály, jakými jsou textil, lepenka, dřevo, zdivo, keramika či umělé hmoty (vlnění však odstíní kovy a voda).

Teravlny mají nízkou energii, což dlouho znemožňovalo jejich účinnou a cenově dostupnou de­tekci. Dokud nevyvinuli výzkumníci z japonského institutu Riken před několika lety svůj čip pro de­tekci teravln. Nový senzor kromě miniaturních rozměrů má i vysokou citlivost, což otevírá cestu k jeho mnohostrannému využití. Činnost nového detektoru teravln je založena na technologii NFI (Near Field Imaging), která využívá vlastností tlumených vln a umožňuje překonat rozlišovací limit. Terahertzové vlny dopadají na čip a pronikají skrz mikroskopický otvor na jeho povrchu. Šíří se dál a přitom vytvářejí husté, tlumené vlny. Ty rychle slábnou, a proto je hned za otvorem do čipu za­budována NFI sonda ve tvaru motýlka. Ta vzniklé evane­scentní (mizící) vlny zesiluje, takže mohou být snímány vlastním detektorem (tranzistor s vysokou pohybli­vostí elektronů), který se nachází úplně vespod. Otvor, sonda i detektor jsou integrovány na jedi­ném čipu, což činí kon­strukci celého detektoru překvapivě jednoduchou. Japonský objev by tedy mohl přinést revoluci ve vývoji neinva­zivních vyšetřovacích metod. Například ve srovnání s rentge­novými paprsky terahert­zové vlny, coby neionizující záření, nijak nepoško­zují tkáně lidského těla. Poněvadž jsou však po­hlcovány vodou, nepronikají do tkání moc hluboko. A tak klasická rentge­nologická vyšetření ne­mohou úplně nahradit.     

V aplikaci nejnovějších terahertzových technologií snad nejdále došla společnost ThruVision, která v roce 2008 představila svoji kameru T5000. Ta pracuje v oblasti terahertzových vln, které podle konstruktérů vyzařují do svého okolí veškeré neživé i živé objekty, přičemž každá látka září na specifické frekvenci. Kamera pasivně snímá (skenuje) te­rahertzové vlnění a změnou snímaného spektra lze "nahlédnout" i pod některé látky - například pod lepenku či textilie, nebo "prohlédnout" kouř. Díky tomu lze velmi snadno identifikovat nejrůz­nější zbraně. Analýzy konkrétních částí spek­tra umožňují celníkům na letišti odlišit kupříkladu plas­tickou výbušninu Semtex od mode­lářské hlíny, nebo bílý kokainový prášek od cukru. Mohou tak snadno zjistit, zda cestující v zažíva­cím traktu neukrývá spolykané balíčky drogy, nebo zda nemá na těle připevněny plastické trhaviny. Kamera může prozkoumat jak statické, tak i pohybující se objekty, údajně v dosahu až 25 metrů.

Nejnovější poznatky o teravlnách, které vyzařují do svého okolí veškeré neživé i živé objekty, při­čemž každá látka září na specifické frekvenci (látky je třeba posuzovat na molekulární úrovni, ne­boť chemické okolí atomu má podstatný vliv na prostorové rozdělení náboje valenčních elektronů daného atomu a vede ke změně potenciálu, ve kterém se vnitřní elektron pohybuje) reprezentují nový pohled na dané téma. V případě okolím vyzařo­vaných teravln jde o spektrum záření, kterému lze přiřadit při vhodných zobrazovacích technikách (tomografické rekonstrukce) pro jednotlivé frek­vence záření jednotlivé barvy. Jistým způ­sobem by pak mohlo být toto záření adekvátní klasic­kému světlu. Různé vlnové délky světla si totiž lidé po­jmenovali jako barvu světla, přičemž každá jedna konkrétní vlnová délka světla je okem vnímána jako jedna konkrétní barva. Takovéto barvy jsou označovány za spektrální. Spektrální barvy pak tvoří známou barevnou stup­nici od červené, což je barva světla, které do vi­ditelné části světla vstupuje směrem od pomalých limitů, tedy dlouhé vl­nové délky, přes žlutou a zelenou až po fialo­vou, kde spektrum vystupuje z vi­ditelného rozsahu. Většina reálných zdrojů světla nevysílá jen zá­ření jedné jediné vlnové délky, ale směs různých vl­nových délek. Lidské vi­dění přitom není schopné samostatně rozlišit jednotlivé složky spektra vi­ditelného světla, dokáže však vnímat směs mnoha vlnových délek jako jednu barvu. Směs veške­rých barev potom lidské oko vnímá jako bílou, tedy neutrální barvu.  

Jinak řečeno, za vnímáním podivného světla z Reichenbachových experimentů v temných komo­rách bychom tak mohli hledat schopnost člověka vnímat terahertzové vlny. Člověk (a po­chopi­telně i řada jiných živočichů) by však musel být pro takovéto vnímání vybaven dosud nepoznanými exte­rorecep­tory, zaměřenými do okolního prostředí. Pod ex­terore­ceptory obecně rozumíme takové receptory, které přijímají dálkové (tzv. telere­ceptory) a dotykové podněty, tedy stimuly či informace z vnějšího pro­středí. Ty zod­povídají podle běžných představ za činnost našich tradič­ních pěti smyslů, nazývaných zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Jenže hmat jako takový vlastně nee­xistuje, za hmatové počitky je zodpo­vědných ně­kolik na sobě nezávislých re­ceptorů pro tlak, teplo, chlad a bolest. Jsme také obdařeni vnímáním času, i když k tomuto vnímání nemáme žádný smyslový or­gán, neboť vnímání času je vnímáním různých cyklic­kých změn, které probíhají v okolní přírodě a v našem or­ganizmu. V pří­padě uvažo­vaného vnímání teravln by tak bylo pátrání po samostatném smyslovém orgánu jistě pošetilé, podobně jako dnešní magnetobi­o­logie pova­žuje za pošetilé  pát­rání po "magne­tickém orgánu".  

Pokud Reichenbachovy poznatky o senzitivním vnímání v temných ko­morách poukazují na mož­nou existenci dosud nepoznaných exteroreceptorů, přijímajících (na krátké vzdálenosti) infor­mace z vnějšího prostředí prostřed­nictvím teravln (tedy receptory, v nichž mohou být případně generovány i elektrické signály nervovým vláknům pro barevné vidění), pak zde platí, že elementárním, dále nedělitelným množstvím terahert­zové energie, stejně jako je tomu u klasického světla, je foton (elektromagnetické kvantum). A v případě fotonů nesmíme v popisech procesu lidského vnímání nikdy zapomínat na již prokázanou mimo­řádnou citlivost. Neboť u lid­ského zraku bylo v klasic­kém experimentu, který prováděli Hecht, Schlaer a Pirenne zjištěno, že lidský zrak je ve skuteč­nosti tak citlivý, jak je to z fyzikálního hle­diska jen možné. Hecht a jeho kolegové prokázali, že člověk je schopen zazna­menat záblesk světla, který měl pouhých 100 fotonů. Dále prokázali, že pouze 7 z těchto 100 fotonů ve skuteč­nosti vstupuje do kontaktu s molekulami, které jsou v oku odpovědné za převod světelné energie na počitek, a že každé z těchto 7 světelných kvant ovlivňuje jinou mole­kulu.

V případě lidského vnímání pod pojmem receptory (senzory) rozumíme buňky specializo­vané na přeměnu určitého typu vnější energie (adekvátního podnětu) v elektrické signály. Fotore­ceptory v elektrické signály mění podněty elektromagnetického záření (fotonů), označo­vaného za světlo. Ovšem fotoreceptory mohou být u různých živočichů různě složité, přičemž mo­hou po­sky­tovat různé typy počitků. Jsou nejvíce variabilní ze všech druhů smyslových receptorů, pře­de­vším proto, že schopnost vnímat světlo měly už původní ektodermální buňky ži­vočichů (za vní­má­ním světla u někte­rých živočichů stojí pouhé buňky pokožky s nahlučeným pig­mentem). A právě variabilita těchto receptorů opravňuje předpoklad, že mohou být zodpo­vědné i za případné lidské vní­mání te­ravln, při­čemž pak samo vní­mání teravln před­stavuje složitý proces organizace smyslových dat ve vjemy.  

Rozhodně platí, že v Reichenbachově výzkumu nešlo jen o pouhé po­znatky vypozorované, ale i o poznatky podepřené různými experimenty, které je do­kazují. Jedná se tak o dobový exaktní vý­zkum, na jehož základě Rei­chen­bach energii, která stála za záře­ním látek v temných komorách, oz­na­čil termínem Ód. Ne však proto, že by byl mys­tikem, jak se na skepti­c­kém fóru mylně traduje, ale jen jako příměr všepronikající energie. Sám Rei­chen­bach říká: "Po­zoruji pro­jevy ener­gie, kte­rou nemohu zařadit ni­kam mezi druhy ener­gie známé. Po­kud zjištěná fakta ne­po­su­zuji mylně, jde o energii někde mezi magnetis­mem, elek­třinou a tep­lem, která však nemůže být s žád­nou jme­no­vanou zto­tožňována." A pokud by současný vědecký vý­zkum proká­zal, že za vnímáním podivného světla v temných komorách skutečně stojí tera­vlny, pak by měl Dr. Karl Reichen­bach na­pros­tou pravdu.

Doporučená literatura:

Karl Reichenbach - Physikalisch-physiologische Untersuchungen. F. Vieweg, 1850

Karl Reichenbach - Untersuchung über die Dynamide des Magnetismus, der Elektrizität, der Wärme, des Lichtes usw. in ihrer Beziehung zur Lebenskraft. Braunschweig, 1850

Karl Reichenbach - Researches on magnetism, electricity, heat, light, crystallization, and chemical attraction : in their relations to the vital force. Taylor, Walton and Maberly, London 1850

Karl Reichenbach, John Ashburner - Physico-physiological researches on the dynamics of magne­tism, electricity, heat, light, crystallization, and chemism in their relations to vital force. H. Bailliere, London 1850

Karl Reichenbach - Odisch-magnetische Briefe. J.G. Cotta Verlag, 1852.

Karl Reichenbach - Der sensitive Mensch und sein Verhalten zum Ode. Cotta, 1855.

Karl Reichenbach - Odisch-magnetische Briefe, Zweite Ausgabe. J.G. Cotta Verlag,1856

Karl Reichenbach - Odische Erwiderungen an die Herren Professoren Fortlage, Schleiden, Fech­ner und Hofrath Carus. Verlag Wilhelm Braumüller, 1856

Karl Reichenbach - Wer ist sensitiv, wer nicht? oder kurze Anleitung, sensitive Menschen mit Leichtigkeit zu finden (Zusammenfassung aus SM I/II über sensitive Eigenschaften). Verlag Wil­helm Braumüller, 1856

Karl Reichenbach - Die odische Lohe und einige Bewegungserscheinungen. Verlag Wilhelm Braumüller, 1856

Karl Reichenbach - Die Pflanzenwelt in ihren Beziehungen zur Sensitivität und zum Ode. Verlag Wilhelm Braumüller, 1858

Karl Reichenbach - The odic force: letters on od and magnetism. University Books, 1968

Karl Reichenbach - Ódické listy. Anomal, 1992

Karl Reichenbach, Paul Tice - The Odic Force: Letters on Od and Magnetism. Book Tree, 2000

Karl Reichenbach, F.D. O´Byrne - Odic Force Or Letters on Od and Magnetism. Kessinger Publis­hing, 2003

Karl Reichenbach - Researches on Magnetism, Electricity, Heat, Light, Crystallization and Chemi­cal Attraction in Relation to the Vital Force. Kessinger Publishing, 2003

William Gregory - Letters to a candid inquirer, on animal magnetism. Blanchard and Lea, 1851

L. Büchner -  Das Od: Eine wissenschaftliche Skizze. Diehl, 1854

O. A. Buchmann - Die Hydrometeore in ihrer Beziehung zur Reizung der sensitiven Nervenfa­ser: Ein physiologischer Beitrag zur richtigen Würdigung der Hyperästhesien. W. Heinri­chshofen, 1855

A. C. Neumann - Kurzer Abriss der Odlehre nach Reichenbach, sowie nach eigenen Beobachtun­gen und Erfahrungen. A. Förstnersche Buchhandlung (Arthur Felix), Leipzig 1857

R. Robin Baker, Human navigation and magnetoreception. Published by Manchester Univer­sity Press,1989

Jan Gruntorád - Vliv magnetosféry na životní prostředí. Geologický průzkum 11-12/1993: 333-336

F. D. O'Byrne - Reichenbach's Letters on Od and Magnetism (1852). Health Research Books, 1996

Thoss F., Bartsch B., Fritzsche B., Tellschaft D., Thoss M. - The magnetic field sensitivity of the hu­man visual system shows resonance and compass characteristic. J Comp Physiol A. 2000 Oct;186 (10):1007-10

Thoss F., Bartsch B. The geomagnetic field influences the sensitivity of our eyes. (2007) Vision Res 47: 1036-1041

Přemysl Bartoš - Fyziologická úloha kryptochromů. Ústav experimentální biologie, PF Masarykovy univerzity, Brno 2009