Je za minutu dvanáct

I v této chvíli, kdy čtete tyto řádky, se ke břehům Evropy po moři valí z Afriky proud imigrantů, na cestu se vydávajících z různých pohnutek.       

V  krátkém a ve spěchu sepsaném článku z minulého týdne jsem se pokusil v reakci na tuto situaci upozornit na zdravotní rizika, spojená s přílivem „plaváčků“ do Evropy. Reakce čtenářů z řad přátel a známých v následných soukromých debatách, kterými to pokračovalo, byly různé. Ale nejvíce mne zaujal ná­zor, že jde jenom o shakespearovskou půjčku za oplátku, tedy něco jako "oko za oko, zub za zub". Že nějak běloši pozapomněli na to, kolik a jaké fatální choroby zavlekli do Afriky, ale zejména do Ameriky, kde evropské choroby zdecimovaly celé kmeny Indiánů. A najednou ohromný strach...?

Jelikož se podobný názor poměrně často objevuje i v diskusích na internetu, bude záhodno dané téma rozvést. Je totiž třeba si uvědomit, že žijeme v 21. století, ve kterém nej­větší zdra­votní rizika představují smrtelná onemocnění přenesená původně ze zvířat na člověka, která Evro­pané ani v nejmenším do Afriky nezavlekli. Tedy kolonizace Afriky či osidlování Ameriky jsou pro současný stav irelevantní. Aby však nedošlo k omylu: v případě dnešního, pro někoho možná kontroverzního pojednání o afrických imigrantech a s nimi spojeném riziku pro Evropany, nepůjde o nějaký „ohromný strach“, či o „propukající hysterii“. Půjde jen o základní fakta a z nich vy­plývající potřebná opatření. Ostatně, všichni známe staré české přísloví „pozdě bycha honiti“.

Pokud začneme tím nejmenším zdravotním rizikem, pak je třeba si otevřeně přiznat, že se v našich sdělova­cích prostřed­cích dosud nemluví o bakteriálních chorobách z Afriky a zemí Blízkého či Středního vý­chodu, kdy se situ­ace často komplikuje tím, že cesta přenosu není dosud plně objas­něna. Základním preventivním opatře­ním je dodržování osobní hy­gieny a hygieny v kolektivech. Přitom však ve spontánně vznikajících tábořištích imigrantů už je­nom nedostatek hygienických za­řízení svým způsobem připomíná situaci v zemích subsaharské Afriky, kde třeba v takové Nigérii, jak uvádějí Lékaři bez hranic, záchod nezná nebo nepoužívá 39 miliónů lidí. Na komunální úrovni je pak nejúčinnějším preventivním opatřením izo­lace a včasná léčba, kterou v tábořištích imigrantů také ne­najdete (viz zprávy z Francie o uprchlických táborech s epidemiemi svrabu, likvidovaných buldozery). Přitom k pře­nosu nákazy kontaktem s na­ka­ženými lidmi dochází i v případě daleko zá­važnějších nemocí, ja­kými jsou kupříkladu meningi­tidy. Ovšem za bakteriální one­mocnění s nej­větší úmrtností v Africe a zemích Blízkého či Střed­ního vý­chodu je označována tu­berkulóza (TBC), na kterou ročně ve světě umírají téměř 2 miliony lidí. Nejčastější je nám všem známá plicní forma onemocnění, která je i nej­více nakaž­livá, onemoc­nění však zasahuje i játra, kostní dřeň, slezinu, nadledviny, do­konce i mozkové pleny.

Největší obavy, vzhledem k nedávno vyhasínajícímu ohnisku epidemie v Africe, však stále vzbu­zuje ebola. Přičemž někteří aktivisté z řad neziskových organizací nás přesvědčují, že virus eboly se do Evropy s migranty nedostane. Jenže virus eboly se na evropskou půdu s migranty dostat může. Vždyť nakonec první evropská oběť eboly, španělský kněz Miguel Pajares, si přivezl nákazu z africké misie. O jeho onemocnění se naštěstí vědělo a byl ihned izolo­ván, aby se předešlo šíření viru. Ovšem jiná situace nastává u dnes po moři připlouvajícího imigranta. Dokud se u něho nepro­jeví první příznaky, nikdo na něm nepozná, že se doma v Africe nakazil ebolou, natož aby se po­znalo, kterým kmenem (dosud se podařilo identifikovat a popsat pět různých kmenů viru ebola, které jsou pojmenovány podle místa jejich nálezu). Neurčité příznaky této nemoci pak mohou způ­sobit, že je nezkušeným zdravotníkem pacientovi diagnostikován tyfus, nebo jiné méně závažné onemocnění, pročež je nakažený člověk zařazen na běžné lůžko. Přitom nemoc je tak vysoce in­fekční, že je ohrožen i život lékařů, kteří se v blízkosti nakaženého člověka pohybují.

Mezi nejdiskutovanější infekční onemocnění se v posledních měsících zařadil i blízkovýchodní re­spirační syn­drom, známý pod anglickou zkratkou MERS. Koronavirus MERS, který u člověka způ­sobuje zá­važné onemocnění plic a ledvin, je znám teprve od roku 2012. Přenáší se ze zvířat na člověka, přede­vším z velblouda (zřejmě i z netopýra), ale i z člověka na člověka, a to stejným způso­bem jako chřipka. Celosvětově se do května 2015 tímto virem, před kterým se není možné chránit vakcínou, zatím infikovalo zhruba 1250 lidí a zemřelo jich přes 450, ovšem čísla se mění každým dnem. Nej­více obětí hlásí Saúdská Arábie, kterou na svých náboženských poutích každým rokem navštěvují doslova miliony muslimů z celého světa. Zdrojem nákazy touto nemocí, která je vedle eboly označována za nej­větší biologické riziko současnosti, se jednoznačně jeví Blízký východ, tedy země ze severový­chodní Afriky. Spolu se Saúdskou Arábií k nim patří i Irák a Libye, ze kte­rých v současné době po moři proudí do Ev­ropy další imigranti.

Subsaharská Afrika je nejvíce postiženou oblastí s 24,7 milionů lidí žijících s HIV v roce 2013, což představuje téměř 70% celkového počtu nových infekcí HIV po celém světě. Ale i když tak nikdo nepochybuje o tom, že mezi africkými imigranty najdeme celou řadu nositelů viru HIV, žádného „plaváčka“ nakaženého koronavi­rem MERS nebo ebolou zatím lé­kaři nehlásili. A tak řada publicistů ve sdělovacích prostředcích situaci zlehčuje prohlášením, že něco takového je „jenom málo pravděpodobné“. Berme však raději v potaz stano­visko našich lé­kařů, podle nichž něco takového „není vůbec vyloučeno“. Jinak řečeno, i když denně putují k ev­ropským břehům stovky (týdně tisíce) afrických mi­grantů, kteří mohou být poten­cionálně nakaženi některým z nejnebezpečnějších virů, rádoby odborníci z řad nezisko­vých orga­nizací nás v případě ri­zika zavlečených nemocí, namísto zavádění potřebných opatření, stále jen chlácholí. Podle nich jsou hygienické ná­vyky i zdravotní péče ve vy­spě­lém západním světě na zcela jiné úrovni, případy nákazy by tak byly oje­dinělé a dalšímu šíření by se díky specializovaným zařízením snáze předcházelo. Jenomže dnešní neutuchající příliv imi­grantů všelijaké „záchranné týmy“ namísto přísné izolace naženou do prázdných budov a všelija­kých stanových táborů, kde imigrantům nic nebrání ve volném pohybu a kontaktu se starousedlíky. A nejen to, celá řada jich odtud záhy, nikým a ničím nezadržována, od­chází do vnitrozemí. Ostatně už samy takovéto ubohé náhražky řád­ných středisek přinášejí pro­blémy. Jak nedávno v televizním prohlášení oznámil francouzský ministr pro imigraci Erik Besson, po několika letech relativního klidu v oblasti Calais, díky novému přívalu imigrantů, prudce vzrostla kriminalita. Obyvatelé zde čelí častým krádežím, loupežím i fyzickým útokům.

Řada zástupců a příznivců neziskových organizací, zasazujících se o přijímání co největšího počtu afrických imigrantů Českou republikou, pak vytahuje z rukávů jejich „zelené“ eso. Z jejich pohledu ne­mohou tisíce migrantů, z Afriky dorazivších ke břehům Evropy, zapříčinit žádnou epidemii, neboť i migrující tisí­cihlavá hejna ptáků, nekontrolovatelně putujících z Afriky do Evropy, k nám nebez­pečné viry a bakterie nezanášejí. To je ovšem ukázkový případ demagogie, neboť ptactvo po svých trasách migrovalo z kontinentu na kontinent už v dobách, kdy první lidské civilizace teprve objevo­valy písmo. A přesto migrující ptáci nezanesli neštovice nebo spalničky do Ameriky, ani syfilis do Ev­ropy. A virus HIV, kterým je dnes nakaženo přes 35 milionů lidí, ve 20. létech minulého století ne­začali šířit po Africe, a posléze i do Evropy a Ameriky šimpanzi, ani migrující ptactvo. Začali jej šířit domorodci z Kinshasy, dnešního hlavního města Demokratické republiky Kongo. Nakonec ani mor (který se dosud v různých částech světa ještě vyskytuje) se do Evropy nedostal díky ptákům, ale díky lidem, putujícím po hedvábné stezce do Evropy, kde mezi 14. a 18. stoletím padlo za oběť morovým epidemiím 100 milionů obyvatel.

Tak jako v davu imigrantů pouhým pohledem nerozeznáme islamistu podle barvy pleti, neboť k militantním formám islámu se dnes hlásí lidé reprezentující všelijaká etnika a všelijaké národ­nosti, nerozeznáme v něm ani přenašeče nebezpečných virů či bakterií. Tedy jediné možné řešení představuje karanténa, konkrétně od okolního světa izolované detenční centrum, ve kterém migranty zevrubným prohlídkám (a jejich biologický materiál případným testům) podrobí týmy lékařů, včetně potřeb­ných specialistů. Ovšem toho se nedočkáme od nejrůznější evropských organizací, ani vlád přímoř­ských států, které se v tomto ohledu chovají již delší dobu ne­zodpo­vědně, přičemž své cho­vání odůvodňují cynickým konstatováním, že „na něco takového nejsou peníze“. Nejenže si nevzali příklad z Austrálie a imigranty neizolují, ale do­konce jim svým počíná­ním umožňují (mnohdy jde přímo o záměr) rozprchnout se po celé Evropě.

Ať se to někomu líbí, nebo ne, stojíme dnes před holým faktem, že budeme přijímat imigranty z Afriky a zemí Blízkého či Středního vý­chodu. Česká republika je totiž vá­zána mezinárodními smlouvami, které nás zavazují udělit azyl nebo jiný typ mezinárodní ochrany osobám, splňujícím daná kritéria, což nezvrátí žádné referendum. Nezmění na tom nic ani demonstrace, nebo petice, ani zakládání dalších politic­kých stran a tak podobně. Neboť z Bruselu dirigovaný „imigrantský vlak“ se rozjel, a jako všechny vlaky ani tento nelze na místě, tedy okamžitě zastavit. A tak je třeba se rychle zamyslet nad tím, které imigranty přijmeme, a hlavně jak je budeme přijímat. Zda a jak budeme čelit v případě „plaváčků“ i u nás bagateli­zovaným, či spíše zamlčovaným zdravotním rizi­kům. Zda naše orgány státní správy nám nebudou cynicky tvrdit, jako to tvrdí svým lidem ně­které vlády pří­mořských států, že na ochranu zdraví našeho a našich dětí nejsou ve státní kase peníze.

A nyní to vezmeme z druhého konce. I když se zdá být, jak se říká, v této chvíli „za minutu dvanáct“, mnohé nasvědčuje tomu, že drtivá většina našich po­litiků se konečně probudila z letargie a jejich dosavadní škorpení v případě afrických imigrantů půjde stranou. Neboť i oni si začali uvědomovat, že nakonec bu­dou různým rizikům vystaveny i jejich ro­diny, jejich příbuzní a známí. A pokud jde o potřebné finance na nutná opatření, tak všichni víme, že když se chce, zdroj se vždycky najde. Jako se ne­dávno našel v těžce zkoušené Belgii (dosud bylo v pěti záchytných centrech po celé Belgii každým rokem umístěno zhruba 6000 imigrantů). Za nejvhodnější zdroj potřebných financí zde v březnu 2015 státní tajemník pro azyl a migraci Theo Francken označil zavedení vyso­kého po­platku za zpracování žádostí o sloučení rodiny, povolení k pobytu, a tak podobně. Tím dochází k přená­šení nákladů na zřízení potřebných lůžek v detenčních centrech na ty, kteří je budou sami využívat, totiž na cizince.

Tolik tedy k momentální situaci, která je vážná, nikoli však zoufalá. Není třeba panikařit a děsit se epidemií po tom co si uvědomíme, jaká že zdravotní rizika nám imigranti mohou přinést. Vždyť tak jako budeme pečlivě zvažovat, zda v houfech imigrantů k nám ne­přicházejí islamisté, můžeme karanténou imigrantů a jim poskytovanou zdravotní péčí předcházet šíření nakažlivých nemocí. Nako­nec co lepšího pro re­žimem pronásledo­vané či válkou a ozbrojenými konflikty zdecimované imi­granty, kromě výuky českého jazyka, mů­žeme udělat. Pokud se do naší (ne moc bohaté) společnosti mají imigranti začleňovat, mělo by nám jít přede­vším o jejich zdraví. Neboť zdravý člověk, který má obě ruce, může pracovat. Může si na své živobytí vydělávat a není tak odkázán na podporu, vyplácenou hostitelským státem.

Jinak řečeno, v těchto dnech vzpomínáme významného výročí upálení mistra Jana Husa, našeho symbolu svědomí a pravdy. Což by nemělo být jen o naší minulosti. Nýbrž i o tom, co nás a naše potomky čeká, či jak se v příštích měsících a letech zachováme. Proto nakonec vznikal i tento článek o jednom z aspektů blízké budoucnosti, publikovaný v pravé poledne o státním svátku. Bohužel však to, kolik spoluobčanů text na internetu najde a přečte, nijak neovlivním.

Na zdravotní rizika, která přicházejí s přílivem utečenců z Afriky a Blízkého východu do Evropy, upozorňuje bývalý ministr zdravotnictví profesor MUDr. Pavel Klener, DrSc., uznávaný onkolog a hematolog. Naše zdravotnictví považuje za podfinancované, k čemuž ještě podotýká: „Když navíc přibydou problémy s imigranty, nedovedu si představit, že by se v této oblasti mohlo vyhovět neustálým požadavkům na navýšení prostředků pro zdravotní péči našich občanů. Takže to v každém případě úroveň zdravotní péče ohrozí.“