Fenomén tělesného magnetizmu (I)

Ve sdělovacích prostředcích se v poslední době znovu objevují zprávy o lidech disponujících schopností udržet (často po dlouhou dobu) na holém těle všelijaké (leckdy značně těžké) předměty z nejrůznějších materiálů, ať už jsou to kovy, sklo, mramor, porcelán, plasty, vosk, nebo obyčejný korek. Jak je z uvedeného zřejmé, tato schopnost některých osob, které označují novináři za "magnetické", nemá ve skutečnosti s magnetizmem nic společného. Neboť v nejrůznějších demonstracích tohoto podivného jevu ulpívají na lidském těle i předměty z materiálů, které magnetické pole nepřitahuje. Na druhé straně je třeba přiznat, že se s ukázkami tzv. lidského magnetizmu setkáváme již na fotografiích časopisů z prvé půle minulého století, kde můžete spatřit údajné "magnetické" osoby, na jejichž těle ulpěly desítky příborových nožů, lžic a vidliček. A tak novináři vlastně jen opakují to, co se objevilo v tisku před téměř sto lety.

Za opravdového rekordmana mezi novodobými tzv. magnetickými muži byl považován téměř osm­desá­tiletý Ka­rol Ostertag z Bratislavy (zemřel v roce 2008), který byl schopen "přilnavou silou", tedy ve stoje bez po­moci rukou, udržet na své vyholené hrudi kovové závaží o hmotnosti neuvěřitel­ných 225 kg. V této sou­vislosti bude vhodné si připomenout videošot ze Slovenska, na kte­rém demonstruje ban­sko­byst­rický Daniel Hús (59) podobnou schopnost :  

http://zivot.lesk.cas.sk/clanok/7222/pozrite-sa-ako-drzi-na-tele-mramor-magneticky-muz.html

A zde je názor slovenského fyzika RNDr. Antona Šurdy z Fyzikálního ústavu SAV na ukázky schopností Daniela Húse: „Keď chceli v minu­losti ľu­dia vysvetliť nepoznané javy, uchyľovali sa k pôsobeniu nad­prirodzených síl. Dnes sa skôr použí­vajú slová ako energia a magnetizmus, ktoré predsa len znejú vedeckejšie. Vo fyzike sú to však presne de­finované merateľné veličiny, ktorých prítomnosť sa dá experimentálne doká­zať. Pri udr­žiavaní predmetov na hrudníku by meracie prístroje zrejme neukázali nič. Omnoho prirodzenejšie vysvet­lenie by bolo, že to dokáže napríklad pomocou veľmi silného trenia vznikajúceho medzi mierne vlhkou pokožkou a platňou. Pred­vedené kúsky skôr pri­pomínajú dvíhanie veľkých tabúľ skla vo zvislej polohe pomo­cou prísa­viek, čo je v sklárstve bežná prax. Podobný efekt by mohol vzniknúť aj v tomto prípade vhodnou deformáciou po­kožky, čo by bolo, samozrejme, treba potvrdiť podrob­nejším skú­maním. Tento pokus o vy­svet­lenie by sa však dal vyvrátiť, keby fakír dokázal udržať aj póro­vité materiály, pri ktorých by prísavky zlyhali" (Richard Budín - Banskobystrický fakír z kotolne udrží na tele aj 40-kilový mramor, Život 20. 03. 2010).     

Ovšem z videošotu je zřejmé, že vyholená hruď Daniela Húse není vybavena žádnými "přísav­kami", které by udržely těžké předměty s hladkou plochou, ale že tu jde spíše o jakousi extremní přilnavost. Jestliže budeme chápat tuto extrémní přilnavost jako adhezi, pak platí, že tato vzniká působením přitažlivých sil mezi částicemi povrchových vrstev dvou stýkajících se různých látek. Avšak plný výklad tohoto jevu podává až kvantová fyzika. Naskýtá se tak otázka, zda nemůžeme v případě výše zmíněných ukázek extrémní přilnavosti uvažovat o fyzikálních jevech z oboru kvan­tové mechaniky, které nám nejsou na první pohled zřejmé. Pro příklad ze světa fyziky nemu­síme chodit daleko, stačí se ohlédnout za tolik dnes populárními nano­materiály, u nichž vstupují do hry komplikované jevy ze světa fyziky, které nejsou na první pohled patrné a viditelně se vzpírají tzv. zdravému selskému rozumu.   

V souvislosti s extremní přilnavostí je třeba zde vzpomenout Casimirův jev. Tedy kvantový jev, který předpověděl na konci 40. let Holanďan Hendrik Casimir, ovšem jenom pro tzv. ideální kovy. O dvě desetiletí poz­ději jeho popis na materiály skutečného světa rozšířil ruský badatel Jevgenij M. Lifšic. Pro jev se tak vžilo označení Casimir-Lifšicova síla. Od té doby ho ověřily nejen teoretické, ale i praktické vý­sledky v řadě laboratoří po celém světě. Jak se dnes ukazuje, přitažlivý efekt Casimi­r-Lifšicovy síly působí v oboru nanotechnologií určité problémy, protože způsobuje nechtě­nou při­lnavost na­nosoučástek. Na druhou stranu se již efektu neobvyklé přilnavosti využívá napří­klad v pro­tisklu­zových nanopodložkách, jejichž extrémní přilnavost se nápadně podobá extrémní přilna­vosti pre­zentované tzv. "magnetickými

lidmi". Protiskluzová nanopodložka, určená především na palubní desky automobilů, jachet apod., je vhodná k použití na vodorovnou i vertikální plochu. Používáním nanopodložky sice do­chází i k je­jímu zaprášení a tudíž snížení přilnavosti povrchu, nanopodložku je však možné jednoduše opláchnout čistou vodou a lepí opět jako nová. Tím, že není přilnavosti dosaženo lepidlem, nedo­chází k odstranění "lepivého povrchu". Nanopodložka v praxi:

http://www.youtube.com/watch?v=125mbf3JT-8&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=6AO2CHwNJ8s&NR=1

Při hledání podkladů pro svůj článek, pojednávající o fenoménu "magnetických lidí", jsem objevil na webových stránkách i několik článků o experimentu, pořádaném v učebně katedry fyziky na Pří­rodově­decké fakultě Ostravské univerzity. Při experimentu měl "magnetický muž" Roman Va­líček zá­stupcům vědecké obce předvádět svoji mimořádnou schopnost, přičemž údajně "měření magne­tického pole střed­ního, malého a velmi ma­lého, středního a malého elektrostatického pole a tepel­ného vyzařo­vání neprokázaly úplně spoleh­livě, v čem Va­líčkova zvláštní schopnost tkví" (Archiv Práva, www.pravo.cz ). Lepší však bude přesná cistace z Listů Ostravské univerzity:

"Dne 15. 2. 2002 proběhla na ka­tedře fyziky Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity demon­strace tzv. tělesného magnetizmu. Tento zajímavý jev předvedl 28letý Roman Valíček z Frýdku-Místku, který na své hrudi udržel ocelovou činku o hmotnosti 34,5 kg. V elektrolaboratoři katedry fyziky Roman Valíček podstoupil měření magnetického, elektrického a tepelného vyzařování z po­vrchu svého těla. Výsledky ale ukázaly, že o žádný magnetizmus, jak ho zná fyzika, nejde, neboť v jeho blízkosti nebyla namě­řena ani minimální hodnota magnetického pole. Použité měřicí přístroje přitom umožňovaly měření mg. indukce v rozsahu 10-1 až 10-8 Tesla. Pro informaci lze uvést, že hodnota horizontální složky mg. indukce Země v našich zeměpisných šířkách je asi 2.10-5 Tesla. Podobné negativní výsledky byly dosaženy i při měření elektrického pole. Použité měřicí přístroje v tomto případě umožňovaly měřit hodnoty intenzit el. polí v rozsahu 104 až 10-1 voltů na metr. Pro kontrolu bylo ještě prove­deno měření tepelného vyzařování z dlaně ruky. Při teplotě v místnosti 21,5 °C bylo naměřeno oteplení 1,5 °C, což v porovnání s běžným jedincem je v normálu. Bohužel toto měření neproběhlo ihned po výkonu, není proto plně reprezentativní. Že šlo ze strany Romana Valíčka o sportovní vý­kon, ukázalo měření krevního tlaku ihned po výkonu, kdy byl naměřen po­měr systolického k dia­stolickému tlaku 160/123 mmHg a puls 132 za minutu. Pro měření byl použit zápěsťový typ s čísli­covým vyhodnocením. Vlastní měření s Valíčkem prováděl doc. Lysenko. Vý­sledky měření zhod­notil vedoucí katedry fyziky doc. Sklenák, který zdůraznil, že nebylo-li namě­řeno žádné mg. pole generované p. Valíčkem, znamená to, že se v tomto případě o žádný magne­tizmus nejedná. Jako další možnou příčinu přidržování těles uvedl jev adheze (přilnavosti). Protože podstata jevu nebyla odhalena, bude se v pracích na jeho objasnění pokračovat. Demonstračního experimentu se účastnili pracovníci TV Polar, novináři z Moravskoslezského deníku, deníku Právo a deníku Lidové noviny" (V. Lysenko -Tělesný magnetismus, Listy Ostravské univerzity, č. 3/2002, roč. 10). 

P.s.: pokračování zítra