Žít lidsky mezi lidmi.

Snad jedině vymírající generace demokratů, pamětníků předválečného Československa, by dokázala čelit dnešní době. Manipulace s občany se nezdařila komunistům a nesmí se podařit ani nyní.

Jenomže Václav Havel, byl pro mnohé z nás v listopadu roku 1989, idol. A myslím, že už tehdy mnozí z nás rozpoznaly, co je pseudomorálka a pseudohumanizmus. Heslo: “Nejsme jako oni“ nás postavilo na stranu bývalých i pozdějších zločinců. Trest za zločin měl následovat okamžitě, jedině tak bylo možno uvést společnost do rovnováhy. Navíc přišla Klausova tlustá čára, jež umožnila vzniknout dalším, novým samovládcům a blahorodím

Trocha historie nikoho nezabije.

Dožil jsem se zmatku, ale také neuvěřitelného štěstí, když teď žiji v demokracii? Otázka dosti vtíravá. Svobodně volím své zástupce samospráv, svobodně si rozhoduji, kdo se za mě bude přimlouvat v poslanecké sněmovně.  Jenomže čím rychleji kráčí náš stát k lepším zítřkům (už jsem to někdy slyšel), tím je občan více nesvobodný a zmaten. Může existovat demokracie bez politických stran?

Ne náhodou jsem v titulku svého článku použil slova: Žít lidsky mezi lidmi. Mám je z novin Svobodné Slovo z června roku 1947. Tou dobou se slavilo padesáté výročí založení České Strany Národně Sociální a Prahou pochodovalo 220.000 lidí proti očekávanému nástupu komunistické strany. Rudé Právo, na ten den, prorokovalo špatné počasí. Bůh povětrnosti však nepodlehl komunistickému diktátu a pochodujícím nadělil podnebí přímo ideální. Bůh spravedlnosti také dokázal, že národ svou českou podstatou a vírou jde s těmi, kteří znají jeho duši, jeho cíle a naděje. Psalo Svobodné Slovo

Dr. Edvard Beneš, mimo jiné také člen ČSNS kdysi řekl:“ Aby se demokracie obrodila, je třeba, aby se politické strany vrátily ke svému poslání a úkolu. Úkolem strany je tudíž být nástrojem pro organizování společnosti demokratické, kontrolují státní správu a vládu, ale nevládnou. Omezují a kontrolují navzájem taky sebe.“

Pro dokreslení situace se vrátím ještě o nějakou tisícovku let zpátky do Řecké mythologie, o vyčištění Augiášova chléva. Byl to jeden z úkolů pro siláka Herákla. Třicet let chlév krále Augiáše nikdo nekydal, hnůj a puch zamořoval celý Peloponéský poloostrov. Herákles úkol splnil tak, že prorazil protější zdi stáje a změnil tok dvou blízkých řek. Řeka Alfeios a Péneios se chlévem prohnala a do večera byl úkol hotov. Naši politici podobný úkol už dávno pojímají po svém. Při každých volbách jenom pootevřou vrata a vody nateče jen tolik, aby se neutopili. Hnůj se trošku rozředí a většina z nich utěsňuje díry, aby močůvka nevytekla. Převalují se a rochní, jenomže puch se šíří dál.

Smutný svátek. 

„Demokracie není pohodlná věc a je třeba se jí učit, aby nám někdo tuhletu krásnou revoluci neukrad. Je to práce tichých dní a dlouhého rozvažování. Otázka taktiky, ne taktizování a strategie.“  Řekl Karel Kryl po prvním návratu v roce 1989 při prvním kontaktu s novináři. Jeho písničky jsme si zpívali po ruské okupaci v roce 1968 a před osmadvaceti lety roku 1989 si je lidé notovali svobodně a ještě víc.

Ale vraťme se zpět k výročí. Naši vyvolení počínaje Havlem, si rozdali karty a volič čekal, že nová hra novými kartami začne poctivě. Nedočkal se! Opět se hrálo „cinknutými!“ 17. listopad 1989 - to nebyla revoluce. Naopak! Místo trestu byly funkcionáři KSČ, různí hochštapléři a veksláci přikryty sametem. Tak se z nich mohli stát vlivní šéfové státní správy a dirigenti ekonomiky. A tak řadový občan poznal, že umírněnost, poctivost a čestné jednání se nejen nevyplácí, ale dokonce škodí. Lidé ztratili víru v právo, spravedlnost a morálku, jako základ lidského soužití.

Přiznám se, že jsem z uplynulých let i současných, docela bezradný. A není to tím, že jsem nerudný, nebo zakyslý důchodce. Ale proto, že ti sebejistí blahorodí v sobě nemají trošku pokory. Dvacet osm let od zrození demokracie se má tedy vláda lidu hůř, aby bylo možná lépe? Kdo selhal a za ty roky nedokázal vzbudit důvěru? Zůstalo jen beztrestné období devadesátých let. Tehdy zmizel majetek za nějakých 1000 miliard korun. Vytvořili ho otcové pro své syny, i když žijící v době nesvobody. Jenomže potom na něj dosáhla jenom skupina politiků a jejich kumpánů. Ostatním zbyly drobky a oči pro pláč.

A dnes? Čím více bezohlednosti a horšího vkusu, tím větší byznys. Jací lidé se prosadili? Ani levicové strany nejsou ničím jiným, než výtahem k bohatství. Poctiví lidé, živící se jenom svou prací, zůstali opuštěni. S nimi drobní podnikatelé, mladé rodiny, důchodci a různě handicapovaní. Protože je dnešním smyslem žití hlavně materiální spotřeba, dravost a bezohlednost. Jít s dobou znamená ztratit pokoru a poddat se vládě peněz. Bohužel, díky pomatené době to znamená ztratit úctu k druhému i k sobě.

Protože nežijeme lidsky mezi lidmi, pronásledují mě samé otázky. Myslím, že po osmadvaceti letech je mnohým z nás smutno a naše Česko bude slavit smutný svátek! Svátek sedmnáctého listopadu – den boje za svobodu a demokracii!