Dostali jsme jenom šanci.

V listopadu 1989 jsme ji dostali všichni, ale dnes se jako pamětník cítím nadbytečný, navíc jako škůdce. Protože dnešní mladí nevěří, že jsme si také přáli a věřili ve svobodnou a lidsky solidární společnost.

Šanci jsme dostali skutečně, jenomže současně všechno zahalil Havlův samet. Ideály pravdy a lásky, jako první začali využívat různí tajemníci KSČ, ředitelé čehokoliv a ti, co tak říkajíc, byli u lizu. Příležitosti okamžitě využili veksláci, zelináři a jiní šejdíři, různí a jiní. A tak touha po zbohatnutí předběhla právo i řád. Vůdci politických stran začaly místo na ideálech, pracovat na svých politických účtech a tržní džungli, která neznala bratra ani lidskou soudržnost. Poslední ránu morálce přinesla oranžovo-modrá oposmluvní taškařice. Jako predátor Klaus modrý pták, ovládl krajinu a na velkého bimba Zemana, vždycky ještě nějaká kořist zbyla.

Milión nesmyslů.

Ony, totiž ty způsoby, „utrhni, co můžeš,“ nejenom zdaleka všechno, ale všechno nevyřešily, jen pokřivily vztahy mezi lidmi. No a teď v tom rámusu na náměstích a pódiích se už neví, proč se vlastně křičí. V tom kraválu se vytratil člověk, obyčejný občan, který se denně musí postarat o svou rodinu, někdy o holou existenci. Vytratil se člověk a ztrácíme se my všichni. I proto nežasnu nad různými průzkumy, třeba když třetina Čechů starších 40 let říká, že se za socializmu měla lépe! I v téhle informaci se opravdu, ale opravdu ztrácím.

Také jsem přesvědčen, že současnost nás zahlcuje informacemi, které jen obtížně jdou přebrat na pravdu a lásku, nebo lež. Platí ještě; kdo lže, ten krade? Socialismus byl sice hrozný systém, ale ta doba před rokem 89 měla jednu určitou výhodu. Věděli jsme, kdo je kamarád, kdo je nepřítel a věděli jsme, kdo nám chce pomoct. Teď je, všechno jinak. S troškou nadsázky se nyní socialismus přestěhoval z Moskvy do Bruselu a EU je mírně modifikovanou verzí RVHP.

Máme co oslavovat?

Hlavní současný problém vznikl proto, že po 17. Listopadu většina společnosti věděla, čeho se chce zbavit, ale ani nedokázala si představit, co bude dál.  To, že jsme si před třiceti lety představovali svou budoucnost jinak, je pochopitelné. I když jsme byli na stejném startu! A pochopitelné je, že dnes se nedá zapomenout na nespravedlivé dělení o „kořisti,“ a také urážlivé chování těch, kterým se podařilo doslova „urvat“ víc.

A pereme se dál. Den před nedělí 17. Listopadu si přisvojili plivači jedovatých slin. Přímo ukázkový je Milion chvilek pro demokracii. Pokud listopadové dny před třiceti lety, opravdu byly revolucí, je vůči skutečným hrdinům, nechutné je okrádat o patos těch dnů. I letos na kulaté výročí třiceti let, se to stalo. Tomu výročí, které všichni s výjimkou několika pomatenců považujeme za významnou a nezpochybnitelnou dějinnou událost. Proč zmínění pomatenci ho neustále zneucťují? Proč bychom měli tento svátek dne boje za svobodu vyšilovat a předhánět se, kdo je větším nositelem odkazu? Ale to tak bývá, že se líhnou další ochránci svobody a bijci prezidenta. I kvůli tomu si myslím, že prezident i premiér se svou zdrženlivostí, dělají dobře. Odkaz listopadu by měl být klidný a pietní

Ještě nesmím zapomenout na televizní vysílání a další média. Desetkrát denně vidíme, či slyšíme omílání třiceti let svobody a mnohdy spojené s nepravdou. Proto jsou staří lidé a pamětníci tak neoblíbení. Naproti tomu musejí být v České televizi dramaturgové blázni. Opravdu, ale opravdu si připadám jako před padesáti lety, když jsme oslavovali výročí Vítězného února 1948, nebo 1. máje.  Dnes také vidíme vážné a rozjásané tváře politických vůdců, jejichž pozornost je upřena na pendreky v rukách SNB. Veřejnoprávní ČT nechápe, že 30. výročí 17. listopadu normálním lidem už pořádně znechutila!