Listopad před deseti lety – vzpomínka.

Ponecháno bez úprav, přidám jenom nový úvod: Těžko posoudit, kdo byl věrný myšlence, a kdo své peněžence. Kdo měl talent rozhodovat, nebo se nechat pohodlně unášet proudem. 

Jsem si ale takřka jistý, že je dnes většina politiků pohodlných. A ještě horší, najít v práci úředníků odvahu a tvořivost. Jak můžou dnešní mladí lidé vědět, kdo tehdy obstál a kdo ne? Kdo si dnes zasluhuje občanovu důvěru? My dříve narození jsme sice žili v době pokřivené morálky a hodnotových měřítek, jenomže ještě platila slušnost a lidská pospolitost. Alespoň mezi ukřivděnými a společenskými ztroskotanci. Kdo si dnes myslí, že dnes žijeme lidsky mezi lidmi, ať po mě hodí kamenem!

Mnozí z nás, pro samé lopotění a pachtění, nemají čas se zastavit a ohlédnout. Volně citu nějakého klasika: „Kdo se neumí vypořádat z minulostí, od přítomnosti těžko něco může čekat.“  Museum v Havlíčkově brodě před deseti lety, se toto netýká, dokonce v předstihu uspořádalo výstavu k 20. výročí  17. listopadu roku 1989. Už 9. října proběhla vernisáž a na druhý den se, k této významné události v sále staré radnice konala konference. Podivuji se, že jména přednášejících Petra Pitharta, Pavla Pecháčka, Jiřího Suka, Josefa Mlejnka, Prokopa Tomka a Olgy Kopecké – Valeské z rádia Svobodná Europa, nepřivedlo více účastníků. Podle toho, kdo přicházel a odcházel, bylo v sále 20 až 35 osob. Netroufám si hodnotit přednášející, podělím se jen o svůj pocit. A ten byl velmi rozpačitý. Jakoby obsah přednášek předjímal nepatrný zájem brodských občanů. Také zde nezazněla důležitá fakta. Kdo před dvaceti lety myslel na budoucí potřeby historiků? V překotné době nebyl čas.

Jen málokdo má pár vzpomínek, ani naše paměť není zdaleka ideální. Páteční masakr 17. listopadu na Národní třídě v Praze byla roznětka. Nejbližší dny poté Praha zažívala skutečný převrat a neskutečnou naději. V neděli v Činoherním klubu bylo založeno Občanské fórum, pondělní deník Svobodné Slovo si jediný dovolil mnoho. Vyšel zde článek: „Koncert, který jen začal - proč v sobotu přestala hrát všechna divadla.“ Také otiskl prohlášení ČSS k 17. listopadu, jež docela určitě postrčilo běh událostí. Pondělí bylo v Praze velmi vzrušeným dnem. 

Od ranních hodin se lidé srocovali před budovou Melantrichu na Václavském náměstí. „Vyvěste vlajku!“ A když se na budově objevila, přivítal jí obrovský jásot. V podvečer bylo na náměstí více než 100.000 lidí. Zahraniční novináři již informují svět, naše noviny – nic. Úterý přineslo další manifestaci, teď již ozvučeou. Z balkónu Melantrichu  se nesly především projevy funkcionářů Čs. Strany sociální. Bouřlivě byl přivítán Václav Havel a další demokraticky smýšlející řečníci. Krátce po páté hodině Marta kubišová zazpívala hymnu. A ve čtvrtek, další shromáždění překonalo rekordy. Na náměstí a v přilehlých ulicích se shromáždilo okolo 250.000 lidí. V úvodu, za vřelých ovací, vystoupil národní umělec Rudolf Hrušínský. Občanské fórum, slovy Václava Havla, vyzvalo všechny občany Československa k podpoře generální stávky vyhlášené na 27. listopad.  „Chceme žít jako svobodní a důstojní lidé, kteří mají právo mluvit do osudu své vlasti a kteří myslí na osud budoucích generací.“ Závěrečná slova budoucího prezidenta provázely souhlasné ovace. Bylo půl šesté, když s M. Kubišovou, H. Zagorovou, J Nohavicou, J Buriánem a C. a K. Vocalem, zpívalo hymnu celé náměstí.

  K nám na „venkov“ do Havlíčkova Brodu, zprávy přicházely jenom pomalu a nadšení bylo tlumeno nejistotou z věcí, které měly příjít až později.

… Koleda, koleda Štěpáne, co máš ještě ve džbáně?

     Mám tam pejsky honící, mám tam taťky z milicí.

     Nesu zákaz shromáždění a zákonné opatření.

     Upad jsem na tenkém ledu – pochopit to nedovedu.

     Nesl jsem to ve džbáně, leč už nejsem ve straně. ...

Takovouhle koledu přinesly Vánoce 1989. Ale nebudu předbíhat. Poslední listopadové dny jsou ještě před námi. Bylo mrazivé počasí, lidské hlavy byly horké. Budova vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí, zažila ještě jedno třistaticícihlavé shromáždění. Byl pátek, týden po masakru na Národní třídě. Před budovou, kde sídlila i redakce a tiskárna novin Svobodné Slovo, se již po 14. hodině scházely desetitisíce lidí. V 15.45 vstoupil na balkón šéfredaktor Svobodného Slova Jaromír Mašek a seznámil přítomné se včerejším zasedáním výboru Čs. Strany Socialistické. Poté katolický kněz Václav Malý přivítal shromáždění jménem Občanského Fóra a informoval o mimořádném ohlasu této iniciativy v mnoha místech republiky. V ten den, se v Havlíčkově Brodě, v domě 5. května sešel přípravný výbor místního Občanského fóra.

Psal se 24. listopad 1989 a Václavské náměstí v Praze se nějak zmenšilo. Od soboty již manifestace probíhaly na Letenské pláni. Půl miliónu lidí neodradil ani mráz ani ostrý vítr. Lidé nadšeně přijímali běh událostí, v neděli chtěli mimo jiné slyšet, jak proběhlo sobotní jednání vládní delegace se zástupci OF. Nechci, aby bylo zapomenuto, že tohle historicky první jednání zprostředkovali zástupci národních socialistů.  Na manifestacích mluvilo mnoho řečníků a ledový vítr neměl šanci zchladit to ohromné nadšení. Václav Havel vyzval občany, aby svoji touhu po demokracii manifestovali generální stávkou v pondělí 27. listopadu.

Generální stávku první požadovali studenti v Praze, připojili se umělci, Občanské fórum a stále vzrůstající počet podniků a organizací v celé ČSSR. V menších městech vyžadoval takový postoj daleko více občanské statečnosti. Místní orgány – prodloužená ruka vlády jedné strany se stále snažila uplatňovat svou moc. Nepřímým vyhrožováním i očividným nátlakem. A tak vyjádřit svůj názor tam, kde jsou přediva vztahů, kde se takřka všichni znají, je mnohem obtížnější než v Praze. Nesmím zapomenout na různé letáky a Výzvy. Sám jsem jich několik z veřejných plakátovacích ploch strhnul. Byla to práce stávkokazů? Nebo akce organizovaná Státní bezpečností? Těžko odhadnout. Z jednoho takovéhoto letáku cituji: „Studenti v celé ČSSR! Kdo vás vede ke stávce? Podívejte se objektivně na členy stávkových výborů! Jde o studenty, kteří se neosvědčili ani u nás na závodech a v podnicích.  Vedou je asistenti, kteří nedovedou pracovat, ale jen kecat. Proč věříte potomkům bývalých kapitalistů, jako je Havel a spol., proč věříte umělcům, pro které je životním krédem  jen hromadění majetku … Stáváte se nástrojem lidí, kterým jde jednoznačně o likvidaci socializmu v naší vlasti.“  Však, nicméně s úderem dvanácté hodiny 27.11.1989 se v celé republice ozvaly sirény. V tisícovkách podniků, úřadů, obchodů a jiných organizací „poskočil čas“ směrem ke svobodě.  U nás v Havlíčkově Brodě samozřejmě také. Havlíčkovo náměstí zažilo největší shromáždění občanů, co pamatuji.

Dovolím si ocitovat něco z mého vlastního vystoupení: „ Chtěl bych toto shromáždění, tuto svobodnou manifestaci pozdravit.  Požadavky vyplývající ze vzácné shody nejširších společenských vrstev byly vyřčeny. Co bude dál? Spolu se mnou se mnozí ptají teď, někteří se zeptají později … nesmí, však dojít ani k tomu aby se ideály dnešní mládeže rozplynuly v proklamacích, slibech a různých usneseních jakéhokoliv totalitního režimu … to bychom se, totiž, naší mládeži nemohli podívat do očí … dejme průchod přirozenému demokratickému vývoji! Dopřejme sluchu každému z nás všech … Snažme se, aby v naší republice člověk mohl žít jako člověk mezi lidmi!  Demokracie není pohodlná věc – a je třeba se jí učit, aby vám i nám někdo tuhletu krásnou revoluci neukrad. Je to práce tichých dní a dlouhého rozvažování. Otázka taktiky (ne taktizování) a strategie. Řekl Karel Kryl, při prvním kontaktu s novináři. Jeho písničky si před dvaceti lety notovala generace čtyřicátníků, notují si je i ti nejmladší dodnes.“

V podvečer, po generální stávce, zažilo Václavské náměstí ještě jednu třistaticícovou manifestaci. V úvodu organizátoři poděkovali Svobodnému slovu, Melantrichu a TJ Sparta za to, že jim umožnily v minulých dnech mítinky organizovat. Programové zásady Občanského fóra, přednesl Václav Klaus. Poté promluvil ředitel Prognostického ústavu Valtr Komárek: „ Nesmíme ztratit velké bohatství, které vynesli na slunce naši studenti. Vyplnili sny svých otců a matek ... je třeba stručně a jasně říct jak postupovat dál … Nesmíme připustit kompromisy,  jenž zdánlivě vypadají  seriózně, ale jsou důkazem politické naivity.“ Vyvrcholením mítinku se opět stala národní hymna v podání Marty Kubišové.

Události nabíraly rychlý spád, televize již informovala. Společná schůze sněmoven FS  30.11.1989, byla v přímém přenosu. Po bouřlivé diskuzi poslanci schválili změny Ústavy ČSSR. Mimo jiné, byla vypuštěna i vedoucí úloha KSČ. Nadšení bylo ohromné, bohužel, zmíněná politická naivita našla velmi brzo úrodnou půdu. Později nutně muselo přijít zklamání.

Okresní výbor národních socialistů  v Havlíčkově Brodě dne 4.12.1989: „S ohledem na to, že v mnoha aspektech předbíhají události i nejodvážnější myšlenky občanských iniciativ, předpokládáme, že z Občanského fóra se budou oddělovat samostatné politické strany, nebo proudy, které se stanou postupně, jak se budou konstituovat, zcela samostatnými členy. Praktickým rozpadem OF dojde k zformování názorové různosti ve společnosti, která je nezbytným předpokladem k vypsání voleb.“ Málokteré uši, však, byly ochotny těmto slovům naslouchat. Stanovisko členské schůze zákl. Organizace ze dne 18.12.1089 : „Základní organizace v plné jednotě s OF vyslovuje nedůvěru radě MěNV v Havlíčkově Brodě... Vyzýváme veřejnost k podpoře tohoto stanoviska manifestačním shromážděním dne 28.12 1989 od 14.15 hodin před SKP v Havlíčkově Brodě.“  V té době, již nejméně dva měsíce, brodská ČSS spolupracovala s Havlíčkovou mládeží. Organizace mladých potřebovala zastřešení a někteří se stali novými členy naší strany. Ostatně, v té době nebývale členská základna vzrůstala. Především v Praze. Do vedení přicházeli i mnozí, kteří v členství viděli hlavně svůj osobní prospěch. Naše okresní organizace v Havlíčkově Brodě, nebyla vyjímka. V podzimu roku 1990 jsme se blížili k prvním svobodným volbám do obecních zastupitelstev. Kandidoval jsem také, jenomže jako mnozí jiní,  již s rozpaky.

Na dokreslení situace dovolím si ještě citovat ze svého článku, jež otiskla Cesta Vysočiny 13.11.1990: „Řekl bych, že naše současná reformní loď začíná už mít mnoho podobenství s potopeným komunistickým Titanikem. Dnešní lodivodi vystupují s nekritickou jistotou, aniž si uvědomují, že pod hladinou je ledovec stále se zhoršujícího morálního klimatu. Což si neuvědomují, že z nedávného morálního bahna se můžem vrhnout do blátíčka kapitalizmu? Což si neuvědomují, že mnoho lidí si plete demokracii s hulvátstvím a anarchií? Bývalí aparátčíci a nepoctivci začínají zaměstnávat slušné a poctivé lidi. Bezpáteřní zbohatlíci mají perspektivu výnosného podnikání, zatímco inteligentní, tedy ve většině zdrženlivější lidi čeká, na neurčitou dobu, poctivá chudoba. Pragmatické tvrzení dneška, že na co si vyděláme, to budeme mít, mi až příliš připomíná komunistické heslo: „Jak budeme pracovat, tak budeme žít.“ Musí platit i druhá část pravdy v tom, že budeme pracovat tak, jak budeme žít, v jakých podmínkách, na jaké úrovni své osobnosti.“

Epilog.

Čas tedy odkrojil třicet let a řada lidí opět nechce slyšet pravdu, nebo - „ta minulost se vždycky vybírá podle toho, co té současnosti vyhovuje.“ Jak pravil první tajemník Milouš Jakeš v rozhovoru pro Mladý svět 22.11.1989.