Sekl se Orwell o 30 let? II

Dalších 7 vybraných hesel současného, Orwellem inspirovaného světa. Sociální cítění je sociální stát, tolerance je multikulturalismus, Evropa je Evropská unie...

1) Socialismus je sociální demokracie – starý tah, sociální demokracie má starou tradici. Zkuste si ale představit – jak by asi v ČR, po zkušenostech Čechů s reálným socialismem, dopadla strana, která by se jmenovala Socialistická internacionála (nebo jakkoli, co by mělo v názvu slovo socialistická)? Konkurovala by si akorát s KSČM? Tak právě součástí Socialistické Internacionály je ČSSD. Pokud má někdo pocit, že ČSSD nechce návrat k socialismu, mýlí se. Chce, jenom tak nějak postupně, salámovou metodou.

Rozdíl mezi KSČM a ČSSD není v tom, kam chtějí dojít (KSČM vysloveně uvádí, že „Programovým cílem KSČM je socialismus,...“), ale ve zvolené cestě.

2) Sociální cítění je sociální stát – když napíši, že jsem skeptický k různým sociálním dávkám, případně proti potravinářskému protekcionismu Evropské unie, jsem asociál, který by nejraději nechal bezdomovce umírat a zemědělce připravil o práci. Bezdomovci umírají bez ohledu na sociální stát, díky protekcionismu patrně umírají miliony Afričanů, protože to jediné, čím by se mohli živit, je export potravin do západního světa (nyní k nám exportují maximálně sebe a islám), ale asociální je člověk, který tuto politiku kritizuje.

3) Rovnost je stejnost – z pohledu moderního radikálního genderismu a feminismu je jakýkoli rozdíl mezi mužem a ženou nepřijatelný. Feministky tím dávají za pravdu těm největším šovinistům, protože mužský životní styl zjevně považují za nadřazený ženskému, když ho chtějí za každou cenu přebírat. Pokud část žen dává přednost rodinnému životu před kariérou a platí za to logickou cenu (tedy omezením kariérních možností), je to výsledek diskriminace. Stejně jako fakt, že zaměstnavatel do ceny práce někdy zahrne i vyšší riziko odchodu na mateřskou.

Ve svém okolí jsem si všiml, že ženy častěji než muži dávají přednost nepeněžním ziskům z práce (mluvím například o zaměstnankyních knihoven, knihkupectví, zdravotnicích apod, které jsou hůře placené, ale za to jde o práci, která je baví). I to je, dle hesla Svoboda je otroctví, pravděpodobně výsledek jejich diskriminace.

Abych byl správně pochopen, nemám nic proti tomu, pokud se žena věnuje kariéře. Ani nemám nic proti tomu, pokud na ni zvysoka kašle. Jen nechápu, proč její vesměs svobodné rozhodnutí vnímat jako příznak nebo důsledek diskriminace a proč to chtít měnit.

4) Tolerance je podpora, případně tolerance je multikulturalismus – vždy jsem myslel, že pokud někoho toleruji, znamená to, že respektuji jeho odlišnost, případně jeho názory a zvyky. Nevypovídá to nic o tom, zda ho mám rád. A už vůbec mi to neříká nic o tom, že bych ho měl nějak podporovat. Státní představa tolerance je ovšem vnímána jako přímá finanční a legislativní podpora daným skupinám, viz dotace různým neziskovým organizacím jako Romea nebo podpora Prague Pride (mimo jiné z Českoněmeckého fondu budoucnosti nebo velvyslanectví USA).

Stejně tak lze nabýt přesvědčení, že i tolerantní člověk může (nebo musí) mít k právu šaría podobnou důvěru, jako má k nacismu nebo ke komunismu

5) Konzervativní politika znamená panevropský internacionalismus – s konzervativci je problém. Jejich název vychází ze slova „konzervovat“ a to nic nevypovídá o tom, co se vlastně konzervuje. Přesto existuje určitá všeobecná shoda na tom, co konzervatismus v západním světě představuje. Člověk si představí hodnoty jako patriotismus, občas přecházející do nacionalismu, náboženské hodnoty, možná patriarchální hierarchii, odpor k drogám a respekt k relativně volnému trhu jako ústupek faktu, že se celkem osvědčil. Obecně, konzervatismus konzervuje proto, že to současné (případně to minulé) se osvědčilo a má nedůvěru ke změnám, protože ty vedou častěji k horšímu, než k lepšímu. Konzervativec je hlavně skeptik.

V ČR je problémem konzervatismu fakt, že po roce 89 nebylo co konzervovat. Skuteční konzervativci (ve smyslu konzervovat) byli komunisté. Konzervatismy tedy byly importovány, v současné době tu máme (mě blízký) Klausův styl konzervativně-liberální, Akci DOST či Jochův americký neokonzervatismus.

Nejvlivnějším konzervatismem je ovšem TOP 09. Ta patrně konzervuje stále se opakující snahy o vytvoření nadnárodních superstátů (Římskoněmecká říše, Habsburské Rakousko, SSSR...), často vedoucí až ke snaze sjednotit Evropu (Římská říše, Franská říše, Napoleon, Hitler...). Jde tedy říci, že navazuje na velmi staré a hodnotné tradice. Jejich součástí je absence demokracie, častý antiliberalismus a konečný více nebo méně krvavý neúspěch.

6) Vlastenectví rovná se nacionalismus rovná se nacionální socialismus – všimněte si, že důsledný název „nacionální socialismus“ užívá jenom pár střelených bloggerů. Obvyklá formulace zní nacismus. Bývá to dáváno do souvislosti s nacionalismem a ten pak s jakýmkoli projevem vlastenectví. Ve 20. století existovaly dvě ideologie, které zavraždily více lidí, než jakákoli ideologie v minulosti. Nacismus a komunismus.

Nacismus je nacionální socialismus, komunismus vlastně nebyl komunismem (experiment o zavedení skutečného komunismus selhal, protože komunismus je systém zcela neproveditelný), ale internacionálním socialismem. Výsledek? Právě socialismus tyto ideologie spojuje. Což není náhoda, socialismus má ve svém genetickém kódu zapsáno, že v konečném důsledku povede k totalitnímu zřízení (zdůvodnění v nějakém dalším článku).

Vlastenectví samo o sobě koncentráky nestaví, to zvládá jedině ve spojení se socialismem. Vlastencem byl třeba T. G. Masaryk.

7) Evropa je Evropská unie – a Moskva leží v Asii, Švýcaři nemají Alpy, ale Himaláje. Norsko leží na Marsu. I když chápu inspiraci Spojenými státy Americkými, kterým se také říká Amerika (jako by v Americe neležela i Brazílie), myslím si, že jde o manipulaci. Každý, kdo unijní politiku kritizuje, je pak vnímán jako člověk, který je proti Evropě. TOP 09 zvolila za své heslo „Nekašlete na Evropu,“ nikoli na Evropskou unii. A kdo by chtěl být tím, kdo kašle na Evropu? Nikdo. Zato Evropská unie zas takovou podporu nemá.

S jistou nadsázkou lze říci, že nám chybí už jenom velký bratr. I když...

PS.: Jestli máte pocit, že jsem název tak trochu ukradl Benjaminu Kurasovi, máte pravdu. Kuras tento trend viděl už před deseti lety, tímto vykradením názvu mu tedy skládám poctu a doporučuji vám k přečtení jeho knihy.