Poloviční Keynesové

John Maynard Keynes, od jehož úmrtí uplyne v dubnu 70 let, je citován vždy, když se v soukolí nekonečného růstu něco zadrhne a je potřeba přidat plyn. Ale na brždění asi nikdy nedošlo.

Lord Keynes je vyvoláván z hrobu většinou v souvislosti s teorií, že v dobách krize a deprese je přímo zdravé se státně zadlužit a vypůjčené peníze umístit tak moudře, že se tím zvýší agregátní poptávka (viz vyjádření hradního pana inženýra, že z krize je nutné se "proinvestovat"). Až se to díky státní intervenci votočí a nastane konjunktura, nejenže zadují trouby andělské a nastane ráj na zemi, ale hlavně se z přebytků rozpočtu, který nakyne vyšším výběrem daní, splatí předchozí schodky. Více o tom třeba zde.

Při pohledu z odborného ústavu se to zdá jako akceptovatelná teorie a jako odpověď na depresi 30. let minulého století to asi i fungovalo (škarohlídi sice tvrdí, že velkou hospodářskou krizi smázla definitivně až válka, ale proč si takovými nehezkými myšlenkami kazit multikulturní snídani, že).

Je úkolem pro ekonomického historika aby v análech našel, zda to takto skutečně v nějaké podstatné národní ekonomice dlouhodobě fungovalo (dlouhodobě znamená více hospodářských cyklů a ne dva tři roky).

Stačí jen malé zpomalení růstu HDP a už se mluví o "nastartování ekonomiky", "pozitivních impulsech" a tak. Když se to najednou zmátoří (jako že se to vždycky zmátoří, bez zásahů nebo s nimi) je třeba ochránit "křehký růst" a "podpořit nevýrazné oživení".

Za posledních 15 let zaznamenal český rozpočet jen a pouze různě vysoké schodky, a to za situace, kdy jen třikrát došlo k meziročnímu poklesu indexu růstu HDP pod bod mrazu. 

Tedy, podle Keynesovy teorie, jsme měli většinu z posledních třech pětiletek splácet dluhy. Nestalo se, a to ani v období více než 5% růstů HDP.

V jednom kuse se krize nekrize podporuje křehký růst a postupně jsme se prostimulovali až ke kumulovanému schodku státního rozpočtu ve výši 1,7 bilionů Kč, což je mimochodem skoro 140% plánovaných příjmů rozpočtu za rok 2016. Další "drobky" (přibližně 125 mld.) dluží obce, kraje a zdravotní pojišťovny. Takže veřejný dluh ČR je přes 1,8 mld. Kč. V přepočtu na jednoho nešťastníka je to skoro 180 tis. Kč.

Dále jsou zadluženy všeliké státní mimorozpočtové spolky, o jejichž existenci často ani nevíme nebo si to neuvědomujeme, protože jsou maskovány za akciové společnosti (např. České dráhy, ČD Cargo), nebo za státní podnik (Česká počta) nebo dokonce za státní organizaci (Správa železniční dopravní cesty).

Suma sumárum, vzhledem ke struktuře výdajové části rozpočtu, se jedná o zcela nesplatitelnou částku.

Klid, on to nikdo splácet nechce, a to ani po troškách, protože "v dlouhém období jsme stejně všichni mrtví" (Keynes) a jak údajně řekl bývalý buldoser a kafemlejnek české politiky - dluhy se neplatí. A měl pravdu - řešení to skutečně nemá a bude nutné, aby se dlužníci celého světa chytli za ruce a oznámili věřitelům, že to zresetujeme a začneme znova.

Zejména v okamžiku, kdy se systém zmátoří a vrátí se zpět běžné úrokové sazby (což může, pravda, trvat taky několik pětiletek, viz Japonsko). Ale až se vrátí, bude naše dluhová služby (tzn. úroky a další transakční náklady na obsluhu dluhu), tak veliké, že se budeme škrábat na hlavě. V rozpočtu pro rok 2016 je vyčleněno na obsluhu dluhu celkem 54 mld. Kč, a to jsou úroky velmi nízké. Pro srovnání - rozpočet ministerstva kultury na rok 2016 je 11,3 mld. Kč, rozpočet ministerstva vnitra 58,5 mld. Kč a plánovaný schodek je 70 mld. Kč.

Otázkou je, kdo jsou věřitelé a jestli si náhodou nedlužíme hodně sami sobě. Chudáci spořílci v penzijních fondech a majitelé státních dluhopisů ...

Poloviční Keynesové se sice sami zařazují tu do doleva tu doprava (a nyní moderně nikam, nebo ještě moderněji "vždy dopředu"), ale chovají se úplně stejně. Z celé teorie si vybrali jen to, co se jim hodí. Když je zle, tak to tam sypou (Keynes to přece říkal a vždycky to fungovalo) a když je dobře ... tak to tam sypou taky.