Tak jsem si vzal domů uprchlíky z Ukrajiny - den první

Co dělat (dílo s tímto názvem napsal Lenin)? Dá se nějak pomoct? Tohle je záznam osobní zkušenosti s akcí "pořiď si svého vlastního uprchlíka".

Nedávno, když mě Opravdu Velký Gigant vyrazil po dvaceti letech služby z práce, jsem přišel na to, že pracují jen zoufalci. Chvilku jsem měl takové nápady, že půjdu pomáhat někam do charity, ale nedotáhl jsem to. Hlavně když jsem zblízka viděl práci sester hospicové služby, tak mě to přešlo.

Furt jsem nevěděl, jak se k aktuálnímu kolosálnímu prů...švihu postavit. Obarvit si všechny možné profily na modrožluto? Psát ironické tweety? To by zabolelo. Poslat někam pár stovek? Kdovíkam by to došlo. Koupit vodu a plínky a někam je odnést? Možná jo, ale potřebují to tam vůbec? Nemají tam někde hromadu plínek?

Psát rozhořčené blogy? Psát o tom, že žádné sankce s Rusama hned tak nepohnou, protože je jim to, s tím co v historii už zažili, úplně jedno? Psát o tom, že uchýlit se k psychiatrické diagnóze Vůdce je  jen těšítko pro nás, a že to tak není? Psát o tom, že stav nešťastné duše většiny Rusů je nyní zcela mimo západní chápání (pojednal jsem o tom nedávno tady na namátkovém výběru ze současné ruské popkultury)? Moje názory nikoho nezajímají a agresorovi je to zcela jistě jedno.

Včera jsme se doma dívali na ten hloupý akční film, co běží už druhý týden v televizi. Ten scénář je slabý - jde po ulici chlap, najednou prásk a chlap tam není. Zatím se neobjevil ani agent 007, aby ústředního padoucha pokořil. Ukazovali taky jednosměrný proud lidí s batohama a taškama. Žena říká: A co kdybychom si někoho vzali domů? Byl jsem srdnatý: Jestli chceš tak já nás někde zaregistruju. 

Proč ne. Jeden z našich mnoha synů byl před časem s Rotary Youth Exchange rok v USA a my jsme u nás na oplátku hostili několik zahraničních studentů. USA, Kanada, Indie, Japonsko. Celkem to trvalo déle než rok, takže na "cizí" lidi v baráku jsme zvyklí. Dodnes na to vzpomínáme, měli jsme štěstí na studenty, a doteď pro nás nejsou "cizí". Poslední balíčky z exotických zemí přišly na Vánoce. 

V našem domečku bydlíme přesně dvacet let, různě jsme jej zvelebili a jsme tady spokojení. Vlastně nám nic nechybí, protože žijeme v té lepší čtvrtině světa. Představa, že si sbalíme mobil, pas a pár věcí do batohu a vyrazíme někam na Německo je ... to se ani představit nedá. 

Pozdě večer jsem nás tedy zaregistroval na charitě ve vedlejším kraji (náš kraj zatím nic takového nemá) a ještě na městském úřadě.

Čekal jsem, že třeba až za týden, za dva se někdo ozve, ale hned ráno volala paní z města, že by měla na cestě dvě ženy a jedno dítě, jedou za svým známým, který pracuje v našem bývalém okresním městě. Poslali jsme si kontakty a domluvili se. 

Když přišel nejmladší syn ze školy a dozvěděl se, že přijede nějaké dítě, tak chvíli štrachal u sebe a pak vyndal stavebnici a nějaké další hračky. Že by si s tím jako to dítě mohlo hrát. Slzy v očích. 

S pánem jsem se domluvili a teď jsou dámy tady. Tři generace, nejstarší je Týna, prostřední Darja a nejmladší Věra. Jsou ze Žitomiru (tam jsem taky nikdy nebyl). Žitomir je mezi Kyjevem a Lvovem, z Žitomiru do Košic je to asi 700 km, k nám asi 1 100. Až teď jsem si uvědomil, jak je Ukrajina veliká. 

Utekli z domu s asi pěti kabelama a byli na cestě vlakem přes Polsko celkem šest dnů. Úplně první zájem - vysprchovat, najíst, vyprat. Až pak heslo na WiFi.

Slečně je třináct, nevím, jestli si ty nachystané hračky dost užije. 

Bude to boj, přestože je ukrajinština prý podobná češtině víc než ruština (třeba listopad je listopad a nikoliv november), zatím to tak nevypadá. Dámy neumějí žádnou pořádnou řeč a zbytkům mé maturitní ruštiny moc nerozumějí.

Taky nemám slovní zásobu, a jak se jenom trochu zadrhnu, skáče mi to samo do angličtiny (už asi třicet pět let ja predpočitáju anglijskij jazyk ruskomu - paní profesorka Svobodová by ze mě měla radost, protože "predpačitáť što čemu" je jedna z ruských vazeb, které jsme spolu marně na gymplu drilovali).  

Uvidíme, jak to bude dál, dámy evidentně nemají žádný plán. Třeba dám časem vědět jak se to vyvíjí.