Mám rád květen

Květen je měsíc, ve kterém se naprosto pravidelně udějí tři věci: odejde zima, jsou maturity a odehraje se spektákl, nazývaný Mistrovství světa v hokeji (ledním).

Mám rád květen. V květnu definitivně už není zima, tedy s výjimkou roku 2006, kdy napadl sníh a ležel několik dnů. Nohavica tenkrát složil opus Ladovská zima. Globální oteplovači už na tento rok raději zapomněli, protože jim beztak kazil hokejkové grafy (to je takový oslí můstek na ten hokej, co přijde na závěr).

Mám rád květen. Jak rozkvetou kaštany, blíží se maturity. V dnešní podobě je nechápu, ale to nevadí, maturovat už se nechystám. Jsou jakési státní a školní maturity, didaktické testy a tak. Papírové (!) zadání stále rozváží v zapečetěných krabicích špeditérská firma, přestože je rok 2016 a máme za sebou veleúspěšnou akci INDOŠ (internet do škol), takže by se to dalo vyřešit elektronicky (ale co by ministerstvo dělalo s tou utajenou, odstíněnou a prokamerovanou tiskárnou testů v Holešovicích za pár set milionů fufníků českých, že).

Dnes jde nešťastník na ústní maturitu v okamžiku, kdy zhusta netuší jak dopadla písemná část a jen tak aby nezahálel, může si ještě před maturitou skočit na pár přijímaček na VŠ. Termíny jsou někdy vypsány i na neděli, takže se to dá spojit s rodinným nákupem v krajském městě. Takže máme na stole houfy přijatých na VŠ bez maturity (na podzim se to dá prý dohnat). U blbejch na dvorku je větší pořádek a ta blonďatá copatá krasavice, která v životě reálně nepracovala, to moc nevylepší.

Mám rád květen. Příprava na maturity odjakživa (tím myslím od mého jakživa, tzn. co pamatuju) kolidovala s akcí, které se bůhví proč jmenuje "Mistrovství světa" v ledním hokeji. Název je to asi historický, správně by se to mělo jmenovat "Mistrovství Evropy, části Asie a těch pár studentů z Ameriky, co ještě v Evropě nebyli a zrovna mají volno". Většina skutečných mistrů svého oboru v té době hraje někde jinde úplně jinou soutěž a na výlet do Evropy nemá čas.

Rozšíření počtu účastníků přineslo tak atraktivní duely jako Maďarsko-Francie (10. května 2016) a herní systém skoro zaručuje, že někteří silní soupeři se nepotkají při troše štěstí několik let.

Také se světovým pořadatelstvím to není slavné - pokud wiki nekecá, tak z dosud asi devadesáti uskutečněných a do budoucna přidělených mistrovství se v USA konaly tři (1932, 1960, 1962) a v kanadské kolébce jedno (2008). Zbytek pořadatelů je z Evropy a z Asie, pardon z Ruska. Tolik tedy k diskusi o světovém významu "mistrovství světa" v ice hokeji ...

Naši zlatí hoši letos vypadli dostatečně brzo, čímž pro nás mistrovství definitivně skončilo (hráčům a trenérům nespílám, je to jenom hra). Následující víkend aspoň proběhl v klidu. Ta věc zajímala jenom skalní sportovce lampasové trenýrkáře. Na Staromáku se o rozruch starali bublináři a národ se mohl věnovat sekání trávy, grilování a alkoholu jako vždy. Nikdo nemusel tahat placaté televize na dvorek ani mandlovat co dvacet vteřin mobil. Nebylo proč. Tolik tedy k popularitě hokeje coby sportu, když je to bez nás.

V neděli jsem byl na AC/DC, takže jsem nezachytil výsledky finále. Režie koncertu o něm neměla asi potuchy, protože na velkoplošky promítala jen Anguse a Alexeje Růžičku. V pondělí dopoledne (no dopoledne, hned jak jsem vstal, časně kolem jedenácté) jsem projel na mobilu titulní stránky iDnes, Aktuálně a Seznamu - o finálovém zápase tam nebylo nic. Slovy nic. Protože nemám povinnost se proklikávat až kdoví kam, doteď nevím, kdo je "mistrem světa" amoleta pro rok 2016 a už to ani nebudu zjišťovat.

Kdo neskáče, není Čech, praví lidová moudrost. Dle mého je to jinak: Kdo neskáče ... ten neskáče.

Mám rád květen.