Žaloba na T-Mobile - pokračování 14

S operátorem jsem na jeho výzvu prodloužil smlouvu o poskytování telefonních služeb. Smlouva byla prodloužena na základě telefonního hovoru. V hovoru jsem zdůraznil, že podmínky smlouvy jsou neměnné. Operátor po dvou měsících změnil podmínky smlouvy.

Písemně jsem odstoupil od smlouvy. Operátor požadoval plnění smlouvy a účtoval mi za služby (včetně pokut), které jsem nepoužíval. Trval na tom, že smlouva je uzavřená na dobu dvou let. Obrátil jsem se na Český telekomunikační úřad. Ten potvrdil stanovisko operátora. Podal jsem žalobu k soudu. Jako  důkaz jsem předložil výrok „smlouva, ve které některá strana poruší smluvní podmínky, je neplatná“. V logice jde o důkaz sporem, v justici jde o důkaz opaku. Po podání žaloby operátor přestal vymáhat plnění smlouvy a  částečně vrátil peníze, které jsem zaplatil po vypovězení smlouvy. Soudu operátor navrhl (patrně prostřednictvím právnické kanceláře Tříska a Žák) tento výrok: "Žaloba se zamítá, protože žalobce neprojevil naléhavý právní zájem". Pominul důkaz o platnosti smlouvy. V důsledcích navrhl žalovaný tento výrok: „Smlouva (ve které žalovaná strana poruší smluvní podmínky) je platná, protože žalobce neprojevil naléhavý právní zájem“.  Že výrok postrádá logiku, právní kanceláři nevadí. 

Soudkyně si nevybrala žádný z navržených výroků a rozhodla, že spor má opět řešit  ČTÚ. Podal jsem odvolání proti rozhodnutí soudkyně. V odvolání jsem se soudkyně zřekl (v ČTÚ spor proběhl, předloženým důkazem se soudkyně nezabývala). Nadřízený soud nerespektoval mé rozhodnutí o zřeknutí soudkyně a znovu jí nařídil, aby spor rozhodla. Odmítl jsem další jednání před touto soudkyní a požádal, aby spor rozhodl nadřízený soud. Nadřízený soud jinými třemi soudci vydal stejné rozhodnutí, jako v prvním případě. Opět neuvedl který odstavec zákona přikazuje, aby spor byl vrácen soudu I.stupně. Neuvedl, proč se občan nemůže zříci soudce, který jednou rozhodl. Soudkyně pak vydala rozhodnutí, ve kterém nařídila nové jednání u soudu I. stupně. Podal jsem návrh na rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu (24.9.2012).

Nejvyšší správní soud mi sdělil toto: strana 1, strana 2.

Podal jsem Stížnost k Ústavnímu soudu.
Ústavní soud mou stížnost zamítl: strana 1, strana 2. 

S rozhodnutím Ústavního soudu nesouhlasím.  Podal jsem Ústavnímu soudu následující rozbor:

Komu: soudkyně Dagmar Lastovecká

Kopie: soudci ÚS

Kopie: předseda vlády, předsedkyně Poslanecké sněmovny, předseda Senátu

Vážená paní soudkyně.

Svým usnesením II. ÚS 4864/12 jste jménem Ústavního soudu odmítla mou stížnost. Uvádíte důvody, které Vás k tomu vedly.

Domnívám se, že jste se řádně nezabývala mým návrhem. 

V probíhajícím soudním procesu bylo nesporně porušeno mé právo podle článku 2. odst. 4. Ústavy: „Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno.“  Toto mé právo bylo porušeno Městským soudem. Požádal jsem Nejvyšší správní soud, aby pochybení napravil. NSS se odmítl mou stížností zabývat. Jednám proto podle článku 36. odst. 2. Listiny práv: „Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“  Váš soud je v České republice jediný, který se ještě může mým právem „činit, co není zákonem zakázáno“ zabývat.  Podle znění těchto odstavců nejsem povinen být před ÚS zastoupen jinou osobou.

Na soud jsem se obrátil s triviálním sporem, zda může být platná smlouva, ve které některá ze stran poruší dohodnuté podmínky smlouvy. Soudkyně rozhodla, že spor má opět řešit Český telekomunikační úřad, u kterého se spor řešil před podáním žaloby. Proti rozhodnutí soudkyně jsem podal odvolání takto: „S rozhodnutím soudkyně nesouhlasím a ve smyslu Listiny práv prohlašuji, že tato soudkyně již není mým soudcem a žádám, aby ve věci rozhodl jiný soudce.“ Právo činit, co není zákonem zakázáno, mi upřel Městský soud v Praze. Soudci Městského soudu toto mé nezpochybnitelné právo vetovali, neuvedli odstavec zákona, který jim takové rozhodnutí nařizuje a vrátili (opakovaně) spor soudkyni I. stupně. Tím bylo porušeno mé základní občanské právo „činit, co mi zákon nezakazuje“. Je nepochybné, že jsem byl zkrácením tohoto svého práva poškozen tím, že soud stále probíhá.

Ani Ústava, ani Listina práv mi nezakazuje obrátit se na kterýkoliv soud. Z toho plyne, že mám právo obrátit se na Ústavní soud.

Druhá věta článku 36. Listiny přikazuje soudu, aby se takovými případy zabýval. Listina nepředepisuje povinné zastoupení advokátem.

Vaše rozhodnutí „vyloučit z pravomoci Ústavního soudu rozhodnutí týkající se základního práva občana Janušky“ je v rozporu s čl. 36. odst. 2. (druhá věta) Listiny práv.

Povinné zastoupení v jiných případech je také předmětem mé stížnosti. K tomu jsem předložil konkrétní důkazy. Ústavní soud by předložené důkazy měl vyvrátit, nebo učinit taková opatření, aby k porušování občanských práv nedocházelo. Není mou ambicí předepisovat Ústavnímu soudu, jakým způsobem to má učinit.

Aby nedošlo k nějakému pochybení, či nedorozumění, znovu zopakuji meritum věci. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“  Toto je snad jediný odstavec zákonného ustanovení, který je identicky uveden jak v Ústavě (čl. 2. odst. 4.) tak také v Listině práv (čl. 2. odst. 3.). Z toho by se dalo usuzovat, jak velkou důležitost zákonodárci tomuto odstavci přikládali. Největším paradoxem je, že právo činit, co není zákonem zakázáno, mi upírá Městský soud. Upírá mi právo zříci se soudkyně, která ve svém rozhodnutí hrubě pochybila. Protože Nejvyšší správní soud se odmítl tímto případem zabývat, domnívám se, že podle Listiny práv je povinností Ústavního soudu spor o má práva vyřešit.

Ing. Karel Januška

Roztoky 7. 2. 2013

Podrobný popis sporu je na internetové adrese: http://dokumentytmobil.wz.cz .