Ústava a arogance moci soudní.

Článek 82. zní:    (1) Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Stává se, že se jedna žena zalíbí dvěma mužům. Situace dospěje tak daleko, že ani jeden muž nechce ustoupit. Takové příhody jsme v naší vysoké politické společnosti několikrát zažili. Předpokládejme, že se do takové situace dostanou dva soudci. Kdo musí tuto situaci vyřešit? Není nikdo jiný, než příslušný soud. Co když jsou soudci z téhož soudního obvodu, a jsou pouze dva (ostatní jsou zavaleni prací). Může některý z těchto dvou soudců rozhodnout o platnosti manželské smlouvy toho druhého? Respektive může rozhodnout o vlastní manželské smlouvě? Takový nesmysl by si žádný obvodní soudce asi nedovolil. Každý soudce četl Ústavu a prezidentovi složil slib, že bude tento zákon respektovat.

Hledám, jaký je rozdíl mezi manželskou smlouvou a soudcovským slibem, dodržovat zákony republiky. Smlouva jako smlouva. Podstatný rozdíl jsem nenašel.

Vláda má omezené prostředky k odměňování svých zaměstnanců. Tyto prostředky získává od daňových poplatníků. Jestliže soudci chtějí využít svou pravomoc k získání neoprávněných požadavků, činí tak proti duchu Ústavy. Ohrožují svou nezávislost a jejich rozhodnutí jsou podjatá. Takoví soudci nejsou hodni soudcovského taláru.

Vláda by měla k uklidnění situace použít normálních postupů. Měla by přesvědčit poslance, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je v rozporu se zněním Ústavy (což by neměl být problém), a poslanecká sněmovna by měla rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit (třeba ve stavu legislativní nouze).

Každé nové podání soudců v této věci bude posouzeno podle postoje poslanecké sněmovny. Samozřejmě rozhodovat budou soudci, kteří jsou nestranní (nejsou podjatí).