Stupidní činnost státních zástupců a soudců.

Úkolem policie je chránit občany před těmi (občany nebo institucemi), kteří porušují zákon. Činnost policie musí směřovat k tomu, aby nedocházelo k trestným činům.

Co vidíme? Policie intenzivně hledá něco (trestný čin, který se měl stát) co nikdy nemůže nalézt. To, že se trestný čin stal, musí být zřejmé na první pohled každému občanovi. Ale dodatečně hledat, zda se některý občan dopustil trestného činu, je ten největší nesmysl, jaký si lze vymyslet. Všichni obvinění občané (Tluchoř a spol., pí Parkanová) jednali v dobré víře. „Přišít“ jim za jejich jednání nějaký trestný čin, je opravdu možné jen v našem soudcokratickém systému. Je to obraz ubohého právního vědomí asi většiny občanů, ale je to ten nejhorší obraz našeho soudnictví. Jestliže se soudce I. stupně může na základě sdělení státního zástupce domnívat, že dochází k trestné činnosti a dá povolení užít mimořádné prostředky (sledování telefonických hovorů), pak je to pochopitelné. Ale ten, kdo dal souhlas ke zbavení základních práv (omezení svobodného pohybu) těchto občanů, měl by být okamžitě zbaven soudcovské hodnosti. Protože tím se stát dopouští trestného činu a činí velkou újmu bezúhonným občanům.

Alibismus či arogance soudců Nejvyššího soudu je také zarážející. Věděli, že skupina občanů je ve vazbě, ale protože obdrželi námitku (jen) dvou zadržených, upozornili na jejich imunitu. Zda došlo k trestnému činu, arogantně přehlédli. Jistě se budou ohrazovat, že jim to zákon nepřikazuje.

Nejvyšší správní soud se také odmítl zabývat problematickým rozhodnutím Městského soudu (že vrátil rozhodnutí o vazbě soudci I. stupně).

V televizi jsem sledoval debatu předsedy soudcovské unie s moderátorem. Názory soudce mne zdeptaly. Parlament schválil Občanský zákoník. Soudce si stěžuje, že parlament nevydá prováděcí předpisy. Takže občan musí zákoníku rozumět. Soudci potřebují další doplňky, aby věděli, jak mají tento zákon chápat nebo obcházet? Přesně tak je to s Listinou práv a Ústavou. Listina občanovi zaručuje, že před zákonem jsou svéprávní občané rovni ve svých právech. Občanský soudní řád to popírá a určuje, které úkony může občan činit. Když občan podá odvolání proti rozsudku soudu (I. stupně), jasně tím říká, že s rozsudkem nesouhlasí a přeje si, aby rozhodl nadřízený soud. I Ústava takový postup nařizuje (Nestrannost soudce nesmí nikdo ohrožovat). To se soudcům totalitního systému nelíbilo, proto do Osř si dali odstavec, který soudcům II. stupně umožňuje vrátit rozhodnutí zpět soudci I. stupně (soud Věci veřejné, Bárta a spol.). Nebylo by lepší, kdyby soudci ctili Ústavu a za plat, který pobírají, rozhodovali, jak jim Ústava nařizuje? Kolik soudních procesů by odpadlo a kolik by ušetřili občané i stát?

Že zákon přikazuje pokládat svéprávné občany rovnoprávné před zákonem, to soudci odvrhnou, protože právní předpis asi třetí kategorie jim umožňuje, aby po občanovi požadovali „vzdělání právnického směru“. Pravomoc zkoumat vzdělání občana soudci opírají opět o znění Občanského soudního řádu. Bohužel, některé právní předpisy vydané po revoluci jim to také umožňují.

V triviálním sporu jsem po soudu požadoval, aby rozhodl, že v prolongované smlouvě nelze měnit smluvní podmínky. Soudkyně rozhodla, že spor má řešit ČTÚ, i když v žalobě bylo asi 5 listů, dokládajících mou snahu uspět u tohoto úřadu. Ve svém odvolání jsem požadoval, aby bylo respektováno mé právo „činit, co zákon nezakazuje“ a odmítl se dále nechat soudit soudkyní, která si patrně žalobu ani nepřečetla. Městský soud toto mé rozhodnutí ignoroval a přikázal soudkyni, aby znovu rozhodla. Soudkyně rozhodla, že se strany dohodly. Takže náklady soudu ať si hradí každý sám. Jak tristní je průběh sporu, můžete sledovat na webu (dokumentytmobil.wz.cz). Když jsem neuspěl se svým postojem, že soudkyně není mou zákonnou soudkyní u Nejvyššího správního soudu, obrátil jsem se na Ústavní soud. Ten mne odkázal na soud v jiné zemi. Soudů a soudců máme prý na obyvatele nejvíce v Evropě. Občanská práva a důkazy o pravdivosti výroku jsou pro soudce cizí slova.