Soudí naše soudy podle Ústavy a principů právního státu?

Ve vleklém a triviálním sporu s operátorem T-Mobile se pokouším přimět soudce k respektování občanských práv. Soudkyně soudu I. stupně nerespektuje princip právního státu. Domnívám se, že soudci Městského soudu v Praze nepostupují v souladu se Zákonem.

Připomeňme čl. 82. Ústavy: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.  Znění  Ústavy je jednoznačné. Nikdo nesmí ohrožovat nestrannost žádného soudce. Každý soudce musí rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (takový učinil slib prezidentovi). Čili soudce rozhoduje nejen podle svých znalostí (vědomí), ale také podle svého právního citu (svědomí). Z předcházejícího plyne, že soudce má pouze jednu možnost se k případu vyjádřit. Kdyby byl někým nucen se znovu k případu vyjádřit (byť by to byl soudce vyššího soudu), tak ten, kdo ho nutí znovu se k případu vyjádřit, porušuje Ústavu.

Základní axiomy právního státu jsou: Svéprávný občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Soudce může vydávat taková rozhodnutí, které mu zákon (nebo jeho právní svědomí) přikazuje.

Naše soudnictví je dvoustupňové. Soudce v prvním stupni rozhodne. Je-li jeho rozhodnutí řádně zdůvodněné, není pochyb o tom, že obě strany sporu toto rozhodnutí přijmou.

Domnívá-li se některá ze stran sporu, že soudce ve svém rozhodnutí pochybil, má možnost podat odvolání. Svým odvoláním vyjadřuje vždy toto: „Beru na vědomí rozhodnutí soudce I. stupně. S jeho rozhodnutím nesouhlasím a přeji si, aby rozhodl soudce vyššího soudu.“ To je přirozený výklad termínu odvolání. Jaký smysl by mělo odvolání, kdyby věc rozhodoval identický soudce, který nestranně podle svých vědomostí a právního citu již jednou rozhodl?  Takový postup bohužel dovoluje znění zákonného předpisu, který upravuje procesní postupy (Občanský soudní řád). V některých typech sporů (kdo to určuje nevím,) rozhoduje o odvolání senát složený ze tří soudců. (Samotný senát ze tří soudců je logický nesmysl, protože máme jeden Zákon, tudíž rozhodnutí tří soudců musí být identické, takže k rozhodnutí stačí jeden soudce.)  Tento senát někdy vydává rozhodnutí v rozporu se základními principy soudnictví. Třeba uvede v čem soudce pochybil, ale nevydá své rozhodnutí, jak mu přikazuje Ústava, ale naopak bez odkazu na zákonné předpisy, vrátí spor stejnému soudci soudu I. stupně. Neuvede, který odstavec zákona mu přikazuje nebrat v potaz právo občana požadovat rozhodnutí od jiného soudce. Přitom požadovat, aby rozhodnutí vydal jiný soudce (soudu II. stupně), žádný zákon občanovi nezakazuje.

Takový  postup úplně degraduje princip samokontroly soudců. Vede k tomu, že některé spory trvají desetiletí.

Příčina tkví v nesprávné interpretaci Listiny práv a svobod, která se stala v roce 1998 součástí právního pořádku České republiky (zákon č. 162/1998 Sb). V  čl.38 (1) se praví: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Článek přikazuje, aby soudce, kterému byl případ přidělen, nemohl být tohoto případu zbaven, dokud nerozhodne. Jestliže soudce jednou rozhodl, potom se už nemůže nikdy k případu vrátit, protože z toho by vyplynulo, že někdo porušil článek 82. Ústavy a ovlivnil ho v jeho prvním rozhodnutí.

Uvedené logické úvahy se snažím uplatnit v triviálním sporu, který vedu s operátorem T-Mobile. (Spor je průběžně popisován na: http://dokumentytmobil.wz.cz/ ). Soudkyně soudu I. stupně poprvé rozhodla, že spor má opět řešit ČTÚ. Proti rozhodnutí jsem podal odvolání a soudkyně jsem se zřekl (t.j. nechci být dále souzen soudkyní, která pochybila). Městský soud se nezabýval důkazem, který jsem soudu předložil. Nebral v úvahu, že jsem se stávající soudkyně právoplatně zřekl a spis vrátil identické soudkyni k rozhodnutí. V nařízeném jednání jsem soudkyni přesvědčil, že trvám na tom, aby spor rozhodl nadřízený soud, protože u soudu I. stupně již bylo rozhodnuto. Soudkyně tak učinila. Městský soud jinými třemi soudci rozhodl stejně jako v prvém kroku a vrátil spis k rozhodnutí soudkyni Obvodního soudu.  Soudkyně se rozhodla, že v novém stání vynese nové rozhodnutí. Požádal jsem, aby spis byl předán Nejvyššímu správnímu soudu, což soudkyně odmítla. Argumentoval jsem tím, že mé pravomocné rozhodnutí bylo, že chci být souzen jiným soudcem. Odpověď zněla, že mé právo (na rozhodnutí jiným soudcem) není uvedeno v Osř, tudíž toto právo nemám.  Při té příležitosti mne napadlo přirovnání. Za totality platilo zákonné ustanovení o opuštění republiky. Je v Osř uvedeno, že občan má právo opustit republiku? Podle logiky soudkyně by ale mohlo být opuštění republiky trestné, protože toto právo není uvedeno v Osř.  

V případě, že spor doputuje k Nejvyššímu správnímu soudu a ten dojde k závěru, že mé požadavky nemůže splnit, očekávám, že předá případ takové soudní instituci, která spor vyřeší. Jestliže soudkyně I. stupně vynese nové rozhodnutí, budu ve schizofrenní situaci. Přijmout rozhodnutí, které učinila nezákonná soudkyně?

Narážím na jakousi bohorovnost soudců, kteří odmítají uznat logické kroky svéprávného občana.