Rozhodování soudců a důkaz opaku.

Ve svých úvahách zveřejňuji, proč je naše soudnictví ve stavu, který odpovídá poměrům v totalitě. Důkaz opaku byl nedílnou součástí zákona, který platil za Rakouska i v první republice. Totalitní systém upravil znění soudního řádu tak, že soudci nemají povinnost kontrolovat svá rozhodnutí důkazem opaku. Soudci odkaz na tento důkaz přehlížejí. Zákon jim přikazuje vynášet výroky pravdivé.

Stranou sporu může být občan, skupina občanů, instituce nebo stát. Každé rozhodnutí soudce platí pro obě strany sporu. Soudce vyslovuje své rozhodnutí vždy ve stavu k žalobci, negace tohoto rozhodnutí platí pro odpůrce. Důkaz opaku je test pravdivosti výroku soudce. Je to zkoumání, zda výrok soudu je totožný i v případě, kdy si žalovaný a žalobce vymění pozice. Žalovaná strana bude požadovat to, co jí přisoudí výrok soudce.

Proto soudce musí vynést pravdivý výrok, protože pouze opak pravdivého výroku je opět výrok pravdivý.  Ve výjimečných případech má soudce možnost vynést takový rozsudek, který není v souladu s důkazem opaku. V rozhodnutí se s tím musí vypořádat.

 Je-li výrok soudce „Občan se dopustil trestného činu, a bude potrestán“, pak pro všechny občany státu platí negace výroku, čili „Občan, který se trestného činu nedopustil, nebude potrestán“. Oba výroky jsou pravdivé, logicky si neodporují a soudce vynesl pravdivý výrok.

Je-li výrok soudce „Smlouva mezi občanem a žalovaným družstvem, která se dostala do sporu se zákonem je platná“ znamená, že pro družstvo platí „Smlouvy mezi družstvem a občany, které jsou v souladu se zákonem, jsou neplatné“. Takový výrok soudce je v rozporu s logikou. Kdyby žalobcem bylo družstvo, muselo by požadovat výrok „Smlouva je nadále platná, i když daň z nemovitosti platí majitel“ a soudce by musel dát družstvu zapravdu. Výrok soudce je nepravdivý, protože v aplikaci na stejný spor, dává dvě různá řešení. To se může stát pouze v těch případech, kdy soudce vynese nepravdivý výrok.

Jiný případ (rozhodnutí soudce Paclíka) „K. Gott odvedl daně podle zákona a nenáleží mu náhrada nákladů řízení“. Negace tohoto výroku je: „Občanovi, který neodvede daň podle zákona, stát vrátí náklady řízení“.

Další příklad. „Smlouva, ve které žalovaná strana změnila smluvní podmínky, je platná“. Negace výroku je: „Smlouva, ve které se nezmění smluvní podmínky, je neplatná“.

Taková rozhodnutí někteří naši soudci vynášejí a nadřízené soudy je schvalují. V justici to vypadá, že některá taková rozhodnutí jsou činěna na základě „závazného právního názoru“. Připomínám závazný právní názor za totality: „dělnická třída, pod vedením KSČ, zvítězí na celém světě“. Proto mohla KSČ rozhodovat soudní procesy.

Věřitelé se v devadesátých letech nemohli domoci svých práv. Soudci neradi prohlašovali smlouvy za neplatné. Nyní se situace obrátila a jsou prováděny exekuce s cílem získání pochybných užitků. Vše je způsobeno tím, že soudci nerespektují jeden ze základních důkazů.

Důkaz opaku se svým způsobem vyučuje již na základních školách. Žáci musí vědět, že každou rovnici můžeme násobit libovolným číslem různým od nuly, a rovnice se nemění. Násobíme-li rovnici číslem -1, provádíme negaci rovnice. Negace rovnice odpovídá negaci výroku. 

Nestrannost rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat (čl. 82. Ústavy). Ale rozhodnutí soudců musí někdo kontrolovat. Stát se dopouští trestných činů, když se soudci kontrolují sami.

To jsou otázky pro vládu i zákonodárce. Situace trvá déle než 25 let.