"Pravda vítězí" je heslo na prezidentské standartě.

Jak by asi v případě obviněných a nezákonně vězněných občanů (skupina Tluchoř) jednal náš první prezident Masaryk. Víme, s jakou intenzitou bojoval proti justici, když byl Leopold Hilsner obviněn z vraždy dívky Anežky Hrůzové.

V případě „obvinění z trestného činu“ skupiny občanů lze konstatovat:

 Státní zástupce vznesl obvinění, a požádal o uvalení vazby na celou skupinu. Skupina, včetně bývalých poslanců, byla zbavena svých základních občanských práv (svobody pohybu) a uvězněna ve vazební věznici. Patrně všichni podali odvolání proti zadržení. Odvolací soud nerozhodl o jejich propuštění, ale vrátil rozhodování soudci I. stupně. Někteří bývalí poslanci podali stížnost proti svému zadržení Nejvyššímu soudu.

Jak odvolací, tak Nejvyšší soud musel mít k dispozici soudní spis. Presumpce neviny je základním zákonem právního státu. Aby bylo možné použít trestního řádu (a zbavit občana základních občanských práv), k tomu je nezbytně nutné, aby trestný čin byl uskutečněn (nebo aby existoval takový čin, který trestný čin dokládá). Žádný takový skutek nebyl zveřejněn (vražda, loupež, sedm milionů v krabici).

Jaké máme soudy, když tento základní předpoklad ignorují? Jakou jsme měli vládu, která postup soudu ignorovala? Udělala současná vláda nějaký krok, aby již k takové situaci nemohlo dojít? Co dělají naši novináři? Svoboda občanů je jim lhostejná? Deníky se předhánějí v uveřejňování bulvárních zpráv, které jim zřejmě poskytují zdroje z obžaloby. Poslanci se chovají jako pštrosi s hlavou v písku.

 Základní příčinu současného stavu vidím v tom, že naše justice nectí Ústavu a Listinu práv. Odvolací soudy nerozhodují spory, ale vracejí rozhodovat soudy I. stupně. Soudnictví má být dvoustupňové (axiom), čili každý spor má nárok na rozhodnutí dvou soudců. Jestliže soudce I. stupně rozhodne, již nikdy se mu nesmí soudní spis vrátit. Současné soudní postupy jsou pozůstatky z doby totality.

Jinou závažnou chybou justice je, že zákony matematiky nepokládají za nedílnou součást zákona. Totalitní režim vypustil z právních předpisů důkaz opaku (v matematice důkaz sporem). Potřeboval, aby výroky soudu odpovídaly „závaznému právnímu názoru“, že dělnická třída pod vedením komunistické strany, zvítězí na celém světě. A současní soudci s klidem vyhlašují rozsudky, které jsou nepravdivé, protože důkaz opaku byl v šedesátých letech z předpisů vypuštěn. Takto zněl v předpisech za císařství: Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. 

Našemu bývalému i současnému prezidentovi jsou uvedené skutečnosti lhostejné. Když se bývalý prezident sklonil před nesmyslným rozhodnutím Ústavního soudu a ponechal předsedkyni NS ve funkci, současně podřídil moc výkonnou moci soudní. Od té doby Ústavní soud rozhoduje o věcech, které mu vůbec nenáleží. Současnému prezidentovi logická úvaha o presumpci neviny každého občana nic neříká.

Poslanecká sněmovna by se měla usnést na podobném znění definice zákona:

Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních a lékařských, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.

Takové logické a samozřejmé upřesnění definice zákona by přineslo ohromné zlepšení právní jistoty občanům. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu

Žádné náklady ze státního rozpočtu by takový odstavec zákona nevyvolal. Užitek z tohoto rozhodnutí zákonodárců by byl ohromný. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu. Ušetřily by se náklady, které je stát povinen platit za špatná rozhodnutí soudců. Nemohlo by docházet k situacím, kdy bezúhonní občané (a dokonce poslanci chráněni imunitou) jsou měsíc ve vazební věznici. Jestliže soudci nerespektují zákony matematiky a vynášejí nepravdivé výroky, jsme státem, ve kterém nerozhoduje právo, ale justiční mafie.