Pravda a důkaz sporem

Důkaz sporem je jedním z nejstarších důkazů, který je součástí římského práva. V matematice je princip důkazu sporem jednou z nejčastějších vět, kterými se ověřuje pravdivost tvrzení.  

Do nástupu totality (až do roku 1963) byl tento princip v zákoně definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.

Kdo rozumí česky, tak ví, že pravda pravdy je zase pravda. Ale rovněž nepravda nepravdy je také pravda. To je princip důkazu sporem.

Matematika v minulém století zavedla logické operátory, kterými lze stanovit, zda nějaký složitý výrok je pravdivý. Soudci nemusí znát moderní postupy, kterými lze ověřit pravdivost složitých výroků.  Počítače to činí spolehlivě. Spravedlivě se soudilo už ve starověku. Zdravým selským rozumem lze hodnotit  všechny soudní výroky. 

V prvním kroku musí soudce vyloučit  ze žaloby všechny účastníky sporu, kterým  je výrok soudu lhostejný. To je princip vyloučení třetího, aby před soudcem byli pouze dva účastníci. Žalobce a žalovaná strana. Bohužel totalita naopak zavedla, že soudce může požadovat, aby byl do sporu povolán další účastník. V takových případech nelze mluvit o pravdivém a spravedlivém výroku soudce. Třetímu účastníkovi je právo přiznáno vždy. Při každém výroku soudce bude na straně práva. Normálně žádný žalobce nebude do žaloby přibírat osobu, které je lhostejný výrok soudce.

Soudce má pouze dvě možnosti, jak může rozhodnout. Pravdu může přiznat žalobci, nebo může žalobu zamítnout. Každý soud rozhoduje za úplatu, kterou stanovuje soudce. Je-li žalobcem stát, soudce  soudní náklady nepředepisuje. Současným státním zástupcům (nebo jejich úřadům) by měly být naúčtované soudní náklady, které nesprávnou žalobou způsobili.

Je lhostejné, je-li žalobcem občan, instituce, nebo stát. Když soud přizná pravdu (právo) žalobci, pak výrok soudce musí být: "Soud uznal důkazy žaloby. (Žalobce je v právu.) Žalovaná strana splní tyto požadavky žalobce:....... Žalovaná strana uhradí žalobci soudní náklady."

Když soudce neuzná předložené důkazy, výrok soudce musí být: "Žaloba se zamítá. Žalobce uhradí veškeré soudní náklady žalované straně."

Když soudce vynese své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit. Podle svého vědomí a svědomí může nezávisle rozhodnout pouze jednou. Každé jiné rozhodnutí by bylo závislé na třetí osobě.

Když soudci rozhodují v porotě, musí být jejich rozhodnutí jednomyslné, aby byla pravda (právo) přiznaná žalobci. Z ekonomických důvodů se praxe kloní k rozhodování jedním soudcem.

V moha zemích je jednostupňové soudnictví. Tam rozhodnutím soudce spor definitivně končí. Naše soudnictví je dvoustupňové. Každý účastník sporu (žalobce nebo žalovaný) má právo podat odvolání k soudu druhého stupně. Soudci tohoto soudu by měli být zkušenější. Odvolání lze podat v době, kterou určuje soudce prvního stupně. Podá-li některá strana odvolání, pak se výkon rozhodnutí soudu prvého stupně pozastavuje do doby, dokud nerozhodne odvolací soud.

Státní žalobci jsou úředníci, kteří před soudem zastupují stát. Soudu předkládají výsledky pátrání příslušných orgánů. Mají stejná práva jako občané, nebo instituce. Soudce, který uzná předložené důkazy za dostatečné, stává se zákonným soudce případu.  Subjekt se stává "soudem obviněný", dokud soudce nerozhodne a veřejně výrok vynese. S neveřejnými dokumenty se musí pracovat v patřičné míře utajení.

V totalitách platí, že panovník má vždy pravdu. To často vede k nespokojenosti občanů a obvykle k revolucím.

Pythagorova věta a Archimédův zákon musí platit v každém justičním systému. Moderátoři veřejnoprávních medií by to měli vědět.