Matematika a rozhodování soudů

Matematické zákony jsou nedílnou součástí zákona České republiky. Žádný soudce nemůže prohlásit, že Pythagorova věta neplatí. Součástí zákona jsou také nejnovější poznatky z přírodních a lékařských věd. 

Dokázané matematické věty  jsou nevyvratitelné. Platí v každém společenském zřízení. Je na justici konkrétního státu, do jaké míry bude tyto věty akceptovat. V nedávné době soudci rozhodovali podle dogmatu, že pouze nordická rasa je určena k přežití, nebo že dělnická třída zvítězí na celém světě. Smutné je, že některé současné postupy v justici jsou identické z té doby.

Matematika akceptuje pouze dvě hodnoty, které hodnotí výrok. Jsou to „pravda“ (true) a „nepravda“ (false). Jednou z  metod jak dojít k ohodnocení výroku, je důkaz sporem. Ten lze použít na všechny diskrétní (nespojité) hodnoty. V justici je celá škála takových případů (smlouva platí nebo neplatí, občan je vinen nebo nevinen).  Důkaz říká toto: každý pravdivý výrok platí i v negaci. Důkaz plyne z jednoduchých logických operací.  V justici je tento důkaz znám jako „důkaz opaku“. Příklady: Smlouva, která je v souladu se zákonem, je platná. Negace: Smlouva, která není v souladu se zákonem, není platná. Občan se dopustil trestného činu a bude potrestán. Negace: Občan se nedopustil trestného činu a nebude potrestán. Soudce nemůže vydat rozhodnutí: Občan se dopustil trestného činu a nebude potrestán. Negace: Občan se nedopustil trestného činu a bude potrestán. Z negace by vyplynulo, že každý nevinný občan bude potrestán. To je logický nesmysl a takový výrok soudce je nepravdivý. 

Za Rakouska byl zákon opaku definován takto: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. (§ 270 Reichsgesetzblatt 1849 -1918, böhmisch.)

Občanský soudní řád v roce 1963 upravil znění do této podoby: Skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak (§ 133). Totalitní „právní věda“  upravila použití jednoho ze základních prostředků logiky do nepoužitelného tvaru. Podstatnou část „Důkaz opaku je dovolen, pokud jej zákon nevylučuje“ vypustila. Za mocnářství platilo, že soudce (jménem zákona) určuje, kdy lze důkazu opaku použít. U nás soud může mít za to, že odpůrce prokázal nesmyslnost výroku, ale není předpisem vázán vynést odpovídající rozsudek, čili aplikovat daný důkaz. 

Zákony matematiky a přírodních věd jsou nedílnou součástí Zákona. Jestliže některý soudce tyto zákony nezná (nebo je špatně interpretuje), je na soudci vyššího stupně, aby takové rozhodnutí napravil a nesnižoval se k tomu, aby porušoval Ústavu a vracel spor nižšímu soudu. Proto některé spory trvají desetiletí.

V ukončeném sporu, popsaném na http://soudniproces.wz.cz/  http://soudniprocesb.wz.cz/  http://soudniprocesb2.wz.cz , jsem musel rezignovat na výrok soudu "Smlouva, která se vlivem změny legislativy dostala do sporu se zákonem, je platná". (Negace: Smlouva, která je v souladu se zákonem, je neplatná.)

Pro myslícího občana je urážející a potupné, když se na soudy vyšších stupňů musí obracet prostřednictvím "občanů s právnickým vzděláním". Žádná právnická kancelář, ani jednotlivý právník, spory tohoto typu nepřijme.  Patrně se jedná o takové profity "občanů s právnickým vzděláním" z této skutečnosti, že raději neberou v potaz znění Ústavy a Listiny práv.

Předsedkyni Nejvyššího soudu se výrok také nelíbil a obdržel jsem od ní tuto odpověď:

Vážený pane, je mi líto, že nemůžete přijmout moji odpověď. Současně chápu a velmi dobře rozumím, že nespravedlivá rozhodnutí jsou pro Vás nepřijatelná. Opakovaně jsem však nucena Vám sdělit, že v právním státě lze taková rozhodnutí zvrátit jen cestou, kterou upravuje zákon, a kterou v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje ústavní stížnost podaná za podmínek z. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. Vaší výzvě rozumím, ale jen potud, že ani já nemohu na spravedlnost nikdy rezignovat. S pozdravem Brožová v. r.

Po soudu jsem požadoval výrok pravdivý, nikoliv spravedlivý, jak míní předsedkyně NS.

V probíhajícím sporu popsaném na http://dokumentytmobil.wz.cz/  soudci neuznávají mé právo zříci se soudce, který již jednou rozhodl.

K napravení situace stačí, aby parlament soudcům (i Ústavním) připomněl, že Ústava a Listina práv je nad všemi psanými zákonnými předpisy, a zdůraznil znění článku 82. Ústavy: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.  V první řadě nesmí svou nestrannost ohrožovat samotný soudce, nesmí řešit případy, ze kterých by mohl mít nějaký prospěch sám, jeho příbuzní či známí. Jestliže soudce vynese rozsudek, potom tento rozsudek je z jeho hlediska konečný. Ani soudce vyššího soudu nemá právo nutit ho vynést jiný. Povinností vyššího soudce je rozsudek potvrdit, nebo opravit. Jen taková cesta vede k tomu, aby soudci vynášeli rozsudky v souladu s Ústavou. Povinností každého soudce je rozhodovat o vlastní kauze, a ne o tom, zda soudce nižšího soudu pochybil.

Takový postoj parlamentu přinese velké úspory do státního rozpočtu, ale hlavně napraví stav v naší justici. Soudci vyšších soudů budou skutečně kontrolovat a napravovat rozhodnutí soudců I. stupně. Vyšší soudy jsou za tuto činnost honorovány. Výsledkem (dvoustupňového soudnictví) bude právo každého na rozhodnutí dvou soudců. Pak mohou následovat opravné kroky. To, že soudce I. stupně rozhoduje, zda spis odešle jinému soudu, je hrubá chyba v soudních postupech. Přináší zbytečné prodlužování procesů.

Po zkušenostech s minulým parlamentem by si poslanci měli uvědomit svou povinnost. Nechali potupným způsobem zbavit bezúhonné poslance základních občanských práv. Sice dočasně, ale nepochybně k tomu došlo. Taková pochybení se v právním státě stávat nemohou. Názor Ústavního soudu je třeba podřídit Listině práv a Ústavě. Odkazovat občana, aby se s triviálním problémem obracel na soud v jiné zemi, svědčí o tristním stavu justice.