Diletantské nebo zkorumpované soudnictví?

Náš stát má pouze jeden Zákon. Soudci jsou povinni znát, co do Zákona patří. Ústava a Listina práv jsou úhelnými kameny, které v žádném případě nesmí žádný soudce porušovat.

Jaká je ale skutečnost? Vezměme čl. 1. Listiny práv: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Podle Čl. 3. Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu… (Tedy i bez rozdílu vzdělání.) V přirozeném výkladu článek 1. Listiny nesporně praví: Svéprávní občané jsou si ve svých právech rovni. Občanský soudní řád (Osř, právní předpis, podle kterého se mají soudci řídit, když vynášejí svá rozhodnutí) rozděluje občany do dvou kategorií. Občany mající vzdělání právnického směru a ostatní, méněhodnotní občané, kteří toto vzdělání nemají. Každé této skupině občanů Osř předepisuje, jaké má práva. Občan, který nemá (nebo si nekoupil) vzdělaní právnického směru, má jen minimální práva. Může se obrátit na soud a může proti rozhodnutí soudce I. stupně podat odvolání. Základní právo podat dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně, mu Osř odebral a svěřil ho osobě, která má právnické vzdělání, nebo si toto právo koupila. Zajímavá je skutečnost u zákona o Nejvyšším správním soudu. Občan právo obrátit se na tento soud sice má, ale soudce nemusí toto právo respektovat. Když jsem požádal, aby soudkyně postoupila soudní spis NSS, odmítla tak učinit, protože toto mé právo není zapsané v Osř. V právním státě může občan činit vše, co mu není zákonem zakázáno. Konkrétní soudkyně soudí podle principu „občan může činit vše, co mu zákon dovoluje“. A je si svým rozhodnutím jistá.

Článek 82. Ústavy praví: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.  Znění  Ústavy je jednoznačné. Nikdo nesmí ohrožovat nestrannost žádného soudce. Každý soudce musí rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí (takový učinil slib prezidentovi). Čili soudce rozhoduje nejen podle svých znalostí (vědomí), ale také podle svého právního citu (svědomí). Z toho plyne, že soudce má pouze jednu možnost se k případu vyjádřit. Kdyby byl někým nucen se znovu k případu vyjádřit (byť by to byl soudce vyššího soudu), tak ten, kdo ho nutí znovu se k případu vyjádřit, porušuje Ústavu. Což se v soudní praxi děje neustále. Takzvané spory v občanskoprávních záležitostech probíhají tak, že soudce I. stupně rozhodne (třeba špatně) a nadřazený soud II.stupně po odvolání vrátí věc znovu stejnému soudci. To je praxe, která odporuje Ústavě. Povinností soudce II. stupně je vydat rozhodnutí podle svých vědomostí a svého soudcovského citu.

Kolik finančních prostředků by se dalo ušetřit, kdyby soudci respektovali Ústavu a Listinu práv? Pořád se domníváte, že žijeme v právním státě?

Všechna tvrzení si můžete ověřit na: http://soudniprocesus.wz.cz/