Česká republika není právním státem

Dva nezpochybnitelné důkazy o tom, že Česká republika není právním státem, předložili ministři spravedlnosti. 

Prvním byl postup ministrů (Válkové a Pelikána) ve věci podjatého rozhodnutí Nejvyššího soudu.  Soudci Nejvyššího soudu zneužili svou pravomoc a výrokem čj.  21 Cdo 1440/2014-456  si neprávem přisoudili doplatky k minulým mzdám. Ústava všem soudcům nařizuje, aby rozhodovali nestranně. (Článek 82.  Nestrannost soudce nesmí nikdo ohrožovat). Ani soudce Nejvyššího soudu nesmí svou nestrannost ohrožovat. Nesmí soudit takový případ, ve kterém je hmotně zainteresován. Nesmí rozhodovat podjatě.  

Druhým důkazem bylo veřejné prohlášení, že se republika omlouvá poslanci Šnajdrovi a dalším občanům. „Česká republika se omlouvá za nezákonný postup a nezákonné trestní stíhání poškozeného Marka Šnajdra, … jakož i za jeho nezákonnou vazbu. Tento nezákonný postup vedl k profesní a společenské újmě poškozeného, za což se Česká republika … omlouvá.“

Co může občan činit ve státě, ve kterém je právo vykládáno způsobem, který vyhovuje pouze „občanům s právním vzděláním“? Legální cestou je apelovat na naše poslance, aby se právním stavem v republice začali zabývat. Řešení jsem nabídl ve formě doplňujícího paragrafu, který upřesní to, co by mělo být všem soudcům zřejmé. Sdělil jsem to jak poslancům, tak senátorům.

Jak mohou situaci zneužít vazebně stíhaní nebo obvinění? Napadá mne množnost požadovat před každým rozhodnutím soudu, aby mi bylo veřejně sděleno, zda soudce podepsal smlouvu s ministerstvem o dorovnání svého platu. V kladném případě bych požadoval, aby spor rozhodl jiný soudce, protože stávající jednou rozhodoval podjatě. Je nutné mít na vědomí, že advokátům současný stav vyhovuje.

Ostatní občané by mohli „napsat svému poslanci“, aby dal návrh na zařazení následujícího paragrafu do některého z předkládaných zákonů:

1. Zákon je hierarchické uspořádání zákonů matematických a přírodních věd, nejnovějších poznatků ve vědách lékařských a technických, Ústava, Listina práv a svobod, zákony uvedené ve Sbírce zákonů, nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.

2. Soudci jsou povinni uvádět identifikaci zákona, podle kterého rozhodli. Rozhodne-li soudce podle svého svědomí, musí to být z rozsudku zřejmé.

3. Rozhoduje-li soud senátem, musí být rozhodnutí jednomyslné.

Poklepem na můj portrét v tomto blogu si můžete podrobně ověřit, jakou snahu jsem v dané věci projevil.