Arogance moci soudní.

Nedílnou součástí zákonů České republiky jsou všechny Zákony přírodních věd. Také samozřejmě věd lékařských.

I když tyto Zákony nejsou součástí zákonných předpisů (jako jsou Občanský soudní řád, Občanský zákoník a spousta jiných předpisů), soudci jsou povinni vydávat svá rozhodnutí v souladu s těmito Zákony. Soudce nemusí umět spočítat rychlost jedoucího vozidla z délky brzdné dráhy, ale musí vědět, že existují zákony, na jejichž základech to lze. Nad všemi zákonnými předpisy stojí Ústava české republiky a také Listina práv a svobod přijatá po sametové revoluci.

V totalitním systému byla moc soudní uzpůsobena tomu, aby soudci mohli vynášet  jakákoliv rozhodnutí a krytí těchto rozhodnutí bylo z hlediska právních předpisů dokonalé. To nám z doby totality bohužel zůstalo.

Typickým příkladem je Občanský soudní řád. Každý ví, že podle Listiny práv a svobod jsou si svéprávní občané před zákonem rovni. Na základě této rovnosti mají soudci ze zákona zakázáno zabývat se tím, zda má občan nějaké specifické vzdělání. Má-li občan Pospíšil (s právnickým vzděláním) právo obrátit se na Nejvyšší soud, potom toto právo má každý svéprávný občan České republiky. To je nevyvratitelné tvrzení. Občanský soudní řád to popírá. Přikazuje občanovi, aby v případě dovolání proti rozsudku soudu II. stupně použil služeb „osoby s právnickým vzděláním“. Podle jiného zákonného předpisu se na Ústavní soud  občan může obracet pouze prostřednictvím advokáta. (I když Listina práv předepisuje, že v případech základních práv a svobod tak být nesmí.)

V Listině práv je článek, který stanoví, že nikdo nesmí být odebrán svému zákonnému soudci. Definice zákonného soudce v Listině není. Zákonodárci v totalitním režimu použili tento článek k tomu, aby soudci mohli vynášet jakákoliv rozhodnutí a zůstali imunní. Do Občanského soudního řádu vložili možnost, že soudce (senát soudu II. stupně) může spor vrátit soudci I. stupně. Tato obezlička má za následek, že některé spory trvají léta a soudci jsou imunní. Ústava takové rozhodnutí vylučuje. Právníkům to vyhovuje a zákonodárci jsou ve vleku právníků.

Že je to v rozporu se zákonem je popsáno v Žalobě na soudce.

Délka soudních sporů nevadí moci výkonné. Smutné je, že k této skutečnosti jsou lhostejní všichni členové vrcholných orgánů státní moci.

Nevím, zda by nebylo lepší, aby se nový ministr spravedlnosti zabýval spíše Občanským soudním řádem, než jakýmsi novým zákonem o státních úřednících.