Je libo granát na obranu státu? …To sotva.

V diskusi kolem navrhované ústavní změny, zavádějící do ústavního zákona o bezpečností ČR právo občanů na držení a nošení zbraní, se v poslední době objevily tři úvahy, které si zaslouží rozebrání.

První z nich je „To si teď kdekdo bude moct bránit stát, jak se mu zachce? To jste se snad zbláznili?“

Ne, nezbláznili. Akorát jsme na rozdíl od kritiků ten zákon četli. A kdyby si ho přečetli i oni – a celý v kontextu, ne jenom ten kousek – tak by jim došlo, jaký nesmysl říkají. Podívejte se sami: (současný text normálním písmem, navrhovaný dodatek kurzívou, podtržení pouze pro zvýraznění)

------------------------------------------------------------

Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky

Článek 3

(1) Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.

(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.

(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.

-------------------------------------------------------------

Navrhovaný odstavec 3 se odkazuje na už existující odstavec 2, který končí důležitým dovětkem: „Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon“. Takže ne, nejde o právo bránit stát, jak se komu zachce. Jde o právo bránit stát tak, jak to určuje zákon. Při takovéto formulaci neplatí „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“; takto jednoznačně pozitivní vymezení naopak znamená, že se smí pouze to, co zákon výslovně připouští. Aby občan měl právo použít zbraň k obraně státu, jak uzná za vhodné, muselo by v nějakém zákoně být přímo napsané "Občan smí použít zbraň k obraně státu, pokud to uzná za vhodné".

Pokud vím, v současnosti neexistuje žádný zákon, ve kterém by něco takového bylo. Tudíž jediný způsob, jak se v současnosti podílet na zajišťování bezpečnosti státu, je být členem složek uvedených v odstavci 1, nebo se účastnit jimi organizovaných akcí (např. dobrovolných cvičení).

Tyhle možnosti zřejmě brzy rozšíří připravovaný zákon o branných spolcích, ovšem troufnu si předpovídat, že ani tam nebude nic ve smyslu „Pokud má branný spolek pocit, že je potřeba bránit hranice, má právo popadnout flinty a jít je bránit“. Účastním se totiž (na straně odborné veřejnosti) přípravy toho zákona a mohu vás ujistit, že na obou stranách (tj. státní správy i odborné veřejnosti) existuje naprostá a nikým nezpochybňovaná shoda, že státní pravomoci musí zůstat ve výlučné kompetenci státu. Tedy že občanské organizace je možné pověřit například výcvikem dobrovolníků a přípravou veřejnosti na krizové situace (jako je to například ve Finsku už pětatřicet let), ale samotné povolání a nasazení dobrovolníků musí být ve výlučné kompetenci armády. Pokud vím, o žádných zvláštních pravomocech pro branné spolky nebo jejich členy se ani neuvažuje.

------------------------------------

Druhá taková otázka, která se objevila, je jaké zbraně vlastně občané budou moci podle tohoto zákona nabývat – jestli jen civilní, jako je tomu dosud, nebo i vojenské. Kulomety? Granáty? Minomety? Děla? V návrhu přece není specifikováno, jaké zbraně to mohou být, tak proč ne vojenské?

No, v návrhu opravdu není výslovně řečeno, jaké zbraně mají občané právo nabývat. Je tam ale řečeno, že to právo „může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Teď si představte, že k Ústavnímu soudu přijde držitel zbrojního průkazu se stížností, že zákon o zbraních a střelivu je protiústavní, protože mu nedovoluje mít granát nebo pancéřovku, ačkoli v ústavním zákoně o bezpečnosti se říká, že občané mají právo nabývat zbraně, a neříká se jaké.

Na straně žalovaného je ministerstvo vnitra, coby garant zákona o zbraních a střelivu, které tvrdí, že v tom nic protiústavního nevidí: ústavní zákon o bezpečnosti sice typy zbraní výslovně neomezuje, ale taky říká, že to právo je možné omezit, pokud je to nezbytné například pro ochranu veřejné bezpečnosti a životů lidí. A že vnitro si myslí, že zákaz předmětů obsahujících vojenskou trhavinu tak nějak je nezbytný pro ochranu těchto hodnot.

Nechci předjímat rozhodnutí soudu, ale já bych si na úspěch takové stížnosti nevsadil ani halíř.

V tom případě ale vyvstává otázka – jestli budou občané moci nabývat jen civilní zbraně, jak to pomůže zajištění bezpečnosti státu? Copak to, že občan umí zacházet s civilní zbraní, mu nějak pomůže v zacházení se zbraní vojenskou?

No, ve skutečnosti to pomůže opravdu hodně. Člověk zvyklý zacházet s civilní zbraní se s tou vojenskou naučí zacházet podstatně snáz a rychleji než někdo, kdo zbraň v životě nedržel v ruce. Zvláště zcela základní bezpečnostní návyky (vždy se zbraní zacházet jako s nabitou, mířit do bezpečného směru, držet prst mimo spoušť atd.) jsou pro oba typy zbraní úplně stejné.

Kromě toho musím zmínit právě ten typ zbraní, které nově přijatá evropská směrnice zakazuje – samonabíjecí pušky stavěné podle vojenských vzorů, nebo z vojenských přímo vyrobené (tím, že se z vojenské pušky odstraní schopnost střelby dávkou). Taková puška je hmotností, rozměry, ovládáním atd. shodná s vojenskou předlohou; přitom nemá schopnost střelby dávkou, která právě činí vojenské zbraně podstatně nebezpečnější než civilní. Právě s takovou zbraní se civilista může naučit zacházení s vojenskou puškou, aniž by ji reálně musel vlastnit.

-------------------------------------------------

A ještě společností koluje jedna obava. To, že držitelé legálních zbraní si z neznalosti tohle ustanovení špatně vyloží a pod dojmem, že teď se to smí, budou používat zbraně, jak je napadne. Tohle riziko vypadá jako docela zásadní, dokud si neuvědomíte jednu jednoduchou, ale důležitou věc.

Ano, drtivá většina široké veřejnosti zákon o zbraních nikdy nečetla a má o jeho obsahu jen velmi mlhavé povědomí. Zato my, držitelé legálních zbraní, ho známe zatraceně dobře. My ho totiž znát musíme. Ten zákon nám přímo ukládá povinnost ho znát, a podstatnou náležitostí zkoušky na zbrojní průkaz je ověření, že žadatel opravdu ví, co smí, co musí a co nesmí.

Takže až vám zas někdo bude vykládat, že si teď držitelé legálních zbraní budou myslet, že můžou všechno, klidně mu odpovězte: „Ne, nebudou. Tihle lidi svoje oprávnění a povinnosti dobře znají, protože je znát prostě musejí.“