Už se těším, až sežereme Kalouska

Za vládnutí komunistů moc peněz nebylo a jednou z nejdražších položek rodinného rozpočtu bylo jídlo. „Žijeme na malém městě, spíš na vesnici, budeme chovat prasata,“ oznámil  jsem před drahnými lety. A stalo se.

Postavil jsem chlívek, sehnal prasátko a dal mu jméno Archibald. Dařilo se mu, přibýval rychle, a tak jsem po čase na vlastní kůži poprvé zažil zabíjačku. Ježíšmarjá, to bylo žrádélko. Voňavé  jitrničky, jelítka, tlačenka, no, co bych povídal. A prasátek přibývalo. Přišel Theobald, pak Wilibald, a potom mi došly názvy na koncovku „bald“.

V době, kdy jsem měl přivézt další prasátko, zemřel komunisty milovaný Leonid Brežněv. „A co bych vymýšlel jména, malé prasátko dostalo zkrátka jméno Brežněv. Nevím, co si mysleli sousedé, když jsem nabádal Brežněva, aby mě nechal nalít žrádlo do koryta. „Brežněve, ty prase,  uhni nebo tě nakopnu do zádele,“ volal jsem často, ale použil jsem samozřejmě jiného slova.

Sežrali jsme i Brežněva. A chutnal nám. Jenomže přišla normalizace a náš všemi milovaný prezident Gustáv Husák si ty své kydy kecal v televizi snad každý den. A známý mi  přivezl opět malé prasátko. A jaké, že dostal jméno? No, samozřejmě, byl to náš malý Gustávek.

Jednou k nám přišli na návštěvu známí, šli s proudem, chtěli být profesně úspěšní a chtěli vidět jak moje prasátko roste. „Gustáve, vylez, pojď se ukázat,“ zavolal jsem a zarachotil džberem. A Gustáv vyskočil, v očekávání žrádla začal rypákem drcat do dveří chléva. „Gustáve, ty prase jedno pitomý, nech toho nebo tě tím kýblem praštím po té tvé pitomé palici,“ volal jsem na prase a majznul jsem ho přes rypák. No, vážil už kolem metráku.

„Prosím tě, jak se jmenuje to tvoje prase?“ Ptala se známá s vytřeštěnýma očima. „No přece Gustáv Husák, jak jinak,“ řekl jsem. Oči jí málem vypadly z důlků, stejně jako jejímu manželovi. Za chvilku se vytratili. Přece se kvůli mně nenechají vyhodit z práce nebo dokonce zavřít, že? Víckrát nepřišli, ani na zabíjačku Gustáva Husáka nepřišli.

Přišel listopad 89 a v prosinci jsem zabíjel poslední prase. Vasil vážil sto šedesát kilo. Byl poslední. Mnoho práce mi zabránilo chovu dalších politiků. Čas letěl jak splašený a ani jsem se nenadál a šel jsem do důchodu. V novinách jsem ještě nějaký pátek pracoval, ale protože mě majitel novin začal strašlivým způsobem cenzurovat, práskl jsem za sebou dveřmi a hrdě odkráčel středem. Jenomže se penízků jaksi nedostávalo a ceny potravin vylétly jak  vystřelené z natahovací gumy. A pěkně silné, asi takové, na které se skáče z mostů.

A z malého města jsem se ocitl na vesnici. „ No co,“ řekl jsem před časem, „pořídíme si prasátko, mám na něj  zase čas.“ Máme dvě. Jednomu jsem dal jméno, věren své tradici, Karel von Šláfenberg a ten druhý se jmenuje Mirda Kalousek. Jak Karel von, tak Mirda se mají čile k světu. Žerou jak mlejni, mlaskají, pochrochtávají si k tomu a jeden druhému by sežrali i to, co patří tomu druhému. Inu, hladová nenažraná prasata. Všechno by chtěla, prasata jedna, jen pro sebe. Hamtáci jedni.

A tak se z naší zahrady opět ozývá: „Kalousku, nestrkej mi ten rypák do kýble, není tvůj, ten patří Karlovi“ nebo „Karle, ty prase jedno, zase jsi si nadělal do koryta, kdo to má po tobě pořád uklízet, dobytku jeden.“

Co na to říkají sousedé nevím, zatím se u nás kvůli našim prasátkům policie neobjevila. Ale já se o Mirdu Kalouska i Karla von Šláfenberga starám velice pečlivě a s láskou. První půjde na řadu Mirda Kalousek, víc žere. Je agresivnější, nenažranější  a Karla vyloženě zneužívá a většinou mu sežere velký díl jeho přídělu.

Mirda je krásné prase, už se těším až ho doma sežereme. No, to víte, zabíjačku mám stejně rád, jako Miloš Zeman.