První republika a cikáni

První republika je pro mnoho politiků vzorem hodným k následování. Zvláště ministr financí Kalousek se vzhlédl v opatřeních, které tehdy prosadil ministr financi Rašín. I První republika však měla problémy s cikány, a to nemalé. Podívejme se v krátkosti na to, jak je řešila.

V roce 1935 vydal major četnictva Rudolf Košťák Učebnici pátrací taktiky a 1. prosince roku 1934 ji schválilo ministerstvo vnitra, takže hned v lednu vyšla. Kromě pátracích taktik při boji proti zlodějům, násilníkům, pachatelům těžkých hrdelních zločinů se Rudolf Kašťák velmi obsáhle věnoval „velmi nebezpečnému jevu osob práce se štítících a krádeže páchajících“ – cikánům.

V roce 1927, přesně dne 14. července, byl schválen zákon číslo 117 Sbírky zákonů a nařízení o osobách cikánského původu. Tento zákon se netýkal jenom samotných cikánů, ale i osob české národnosti. Napsal: „Pojem „žije po cikánsku“ se týká i osob, které nemají trvalé bydliště, nechtějí pracovat a obživu si shánějí krádežemi, loupežemi, žebrotou a jinými trestnými činy…“ Za takové byli pokládání i potulní kejklíři, papučáři, podvodní brusiči a všichni, kteří se potulovali krajem.

O cikánech v učebnici napsal“ „Cikáni žijí v tlupách, ta prochází krajinou, vyhýbá se městům a zarazí poblíž vesnic. Své kraje znají velmi podrobně. Zpravidla táhnou vždy po jedné cestě. Rodina se drží pohromadě, v tlupě najdeme od pradědy po vnuka všechny členy rodiny. Náčelníkem bývá zpravidla nejstarší člen rodiny, a to i žena. Živí se krádežemi, podvody, žebrotou, polním i lesním pychem. Sezónní zaměstnání, například česání chmele, bývá většinou jenom rouškou toho, aby si zmapovali terén ke svým nočním výpravám – lupům. Kradou vše na co přijdou a kradou všichni, muži, ženy, ale i malé děti. Dospělí muži provádějí nejčastěji vloupání…“

O něco dále se uvádí: „ Cikán je v podstatě zbabělec. K odporu vůči orgánu nebo četnější skupince lidí se neodvažuje. K násilí se cikán uchyluje jenom, když je tlupa v několikanásobné převaze. To je pak cikán nemilosrdný. Jsou známy případy, že při rvačce cikánských tlup se cikán nerozpakoval zabít i malé dítě z nepřátelské tlupy…“

Přeskočme opět několik odstavců, kde se četnictvo nabádá, jak proti cikánským tlupám postupovat.  „Význačným rysem cikána je lhaní. Neví kdy se narodil, s kým žije v tlupě, neví kdo je jeho matka či otec, neví zkrátka nic, vše, co však řekne je lež. Krvesmilstvo je mezi cikány častým jevem, je však jen velmi těžko dokazatelným, protože cikán se nikdy k ničemu nepřizná, a i když babička tvrdila, že její vnuk je jejím manželem a dcera totéž tvrdila o svém otci, se kterým měla již šest dětí, později vše popřeli s tím, že nic takového neříkali“

V závěru velmi obsáhlé a podrobně sepsané učebnice pátrací taktiky jsou uvedeny body, jak musí četnictvo postupovat proti cikánským tlupám. „1.) Cikánům budiž zamezeno, aby se zdržovali tam, kde mohou páchati škody a jiné trestné činy. 2.) Každý cikán starší 14 let musí předložiti cikánskou legitimaci. Osobní popis tam uvedený porovnáme s legitimovavším se cikánem. Při pochybnosti o identitě cikána budiž otištěn pravý ukazováček a papilární linie porovnány. Proto musí každý orgán ovládati daktyloskopii natolik, aby sám mohl vykonati předběžné porovnání…3.) Od vůdce tlupy budiž požadován kočovní list ( soupis všech osob v tlupě) a všichni, kdož nejsou zapsáni v listu a s tlupou přebývají, nechť jsou zatčeni a odevzdáni soudu, který je šupem pošle odkud neoprávněně přišli. Většinou se do země dostávají cikáni ze Slovenska, Maďarska a Rumunska, kde se jim hůře daří. Všechna nezapsaná zvířata budiž odevzdána starostovi obce, kde byla tlupa dopaden, jelikož byla pravděpodobně právě tam ukradena… 4.) Buďtež kontrolovány dobytčí pasy. 5.) Cikánský tábor budiž důkladně prohledán a zabaveny všechny zbraně a všechny další podezřelé předměty. 6.) Dobytek a zvířectvo budiž prohlédnuto, zda není ukradeno nebo netrpí-li nakažlivou nemocí. 7.) Zvláště důležité je u všech cikánských tlup vypozorovati tajných ukrytých znamení, kterými dávají nepřítomným členům znamení, kterým směrem se vydávají, nebo který dům, statek či usedlost vykrást mají…“

A závěrem major Košťák uvádí: „Cikáni mluví sice vlastní řečí, ale jednotné řeči nemají. Přizpůsobují se národnosti a dialektu krajiny, v níž žijí a jejich řeč je promísena. Často se stává, že si jedna tlupa cikánů, hovoří-li svou řečí, nerozumí s jinou tlupou a dorozumět se musejí řečí krajiny, kde žijí a kterou pochytili. Proto by vydání slovníčku cikánské řeči mělo význam jen pro určitou krajinou či zemi, ale nikoliv pro celý stát.“

K materiálu, který mám k dispozici, je přiložen i Cikánský evidenční list a vzor zatykače.

V materiálu se uvádí, že při postupu podle této učebnice pátrací taktiky, se po třech letech od její platnosti, podařilo významně snížit počet i závažnost trestných činů, páchaných cikány.

Pokud se ministři naší, většinou národa nechtěné vlády, inspirují První republikou, především v ekonomických otázkách, mohli by si vzít i malý příklad, jak postupovat proti stále se zvyšující míře agresivity současných Romů a jejich řádění zarazit pouhým dodržováním příslušných zákonů platících dnes i v této společnosti.